Zaorálek do Kyjeva, do Doněcku Stejskal z Brna

Tisíce lidí se účastnily "Protestu horníků" na doněckém Leninově náměstí. Požadovaly okamžité stažení kyjevské armády z východu Ukrajiny a zastavení krveprolití. Hlavní náměstí v Doněcku se zaplnilo samými "separatisty" a "teroristy". A místo Schwarzenbergovi, Kocábovi, Roučkovi, Fülemu nebo Zaorálkovi nadšeně ty tisíce horníků naslouchaly českému "proruskému separatistovi" Ivo Stejskalovi z Brna.

Škoda že nejsem mladší.Hned bych do toho Doněcka jel také....

Vážím si každého, kdo bojuje za svoje právo na sebeurčení. Nebo to alespoň dává najevo.

Člověk by si neměl nechat vymýt mozek a nechat se "začlenit" do jednotného typu "homo globalis". Měl by si udržet národní hrdost, zvyky, tradice. A ne si nechat život nadiktovat a nalajnovat podle toho jak to vyhovuje pár manipulantům.

Proto těm doněckým horníkům, co v tak obrovském množství přišli demonstrovat v Doněcku za ukončení zabíjení civilistů a lidí, kteří mají odlišné představy o své vlastní budoucnosti, kyjevskou polosoukromou armádou docela fandím.

Dokonce i chápu ty pseudosocialisty a falešné obhájce dodržování lidských práv, které jsem jmenoval v úvodu, že ti do Doněcku podpořit horníky nedojedou.

Je to pro ně asi moc daleko, oni trefí nejdále do Kyjeva. Dál na východ už lidská práva podle nich stejně nemají takovou váhu jako lidská práva západní.

Nicméně Česká republika nakonec na té hornické demonstraci zastoupení měla! Sice ryze soukromé, bez záštity vlády či různých neziskových organizací, ale o to více cenné. 

Na vlastní pěst vyrazil na pomoc separatistům a "teroristům" Ivo Stejskal  " iz góroda Brno"... 

Vystoupil na demonstraci a po vzoru Lubomíra Zaorálka sdělil tisícům horníkům že existují Češi, kteří s jejich idejemi souhlasí a podporují je.

Když nic jiného, alespoň si ti chlapi na náměstí v Doněcku teď nemyslí, že Češi jsou všichni jen kývavé eurohujerské baby...

Dnes jsem se dozvěděl, že válečná tragédie v Iráku s sebou nese jedno pozitivum. Že si Kurdové začínají uvědomovat, že nastává vhodná doba pro splnění jejich snů o svém vlastním státě.

Když si vzpomenu na ty planoucí oči žen při vaření večeře na ohni v iránských horách, při večerním povídání na verandě domku u tureckého jezera Van nebo na setkání s Kurdy, kteří mi pomohli přesvědčit syrského velitele jednotky na hranicích s Tureckem, aby mě po dni zadržování pustil do Turecka, vím, že národnostní cítění nelze potlačit ani válkou a ani terorem.

Natož smrtí.