Thajsko - Kapitola 14. Bangkok, sen nebo skutečnost ? - část třetí

Royal King Palace, platím 400 Bathů a kochám se. Pastelově pestrá architektura, dvacetimetrové barevné sochy ochránců paláce, umístěné bezprostředně vstupů do areálu, tunami zlata pozlacené věže, budovy z alabastru, zlata a stříbra, to je prezentace bohatství dynastie Čachrí.

Při pořizování každé fotografie se vyhýbám milionům Japonců, ponechávám pouze příležitostné záběry místních. Zde, v královském paláci, zjišťuji, pro mne, nové informace. Potkávám desítky krásných asijsko - evropských párů. Evropan, strávivší noc se super thajskou kočkou, přijímá její nabídku, a nechává se provázet po pamětihodnostech města. Využívající příležitosti tato atraktivní dívka, žena, průvodkyně, s perfektní angličtinou provází "svého" evropského přítele po nejznámějších památkách.

Má první cesta vede ke Chrámu smaragdového Budhy. Svatostánek je to obrovský, schopen pojmout několik tisíc věřících. Samotný Smaragdový Budha je pouhopouhých sedmdesát centimetrů velký. Panuje informace, že sošku obléká 4x ročně samotný panovník, Ráma IX. Já si myslím, že tuto činnost zajištují stovky Budhových mnichů.

Zouvám tedy své cestovatelské boty a v ponožkách vcházím dovnitř Chrámu. Fotit nesmím, hlídá mě několik desítek hlídačů. Proto mohu pouze upřesnit své zážitky - Chrám velikosti Pražského hradu přijímá každou vteřinou stovky věřících. Všichni zapalují svíčky a po kolenou se pomalu přibližují k "sošce" Budhy. Následně nebývale uspokojeni opouštějí Chrám..-.....

Oslepen všudypřítomným zlatem procházím předepsanou trasou prohlídky paláce.

Před východem odbočuji a drze procházím mezi královskými hlídači k malé zahradní skalce. K mému překvapení mě nikdo neomezuje a vstup nezakazuje.

Nádherně vytvořená umělá skála se sochami slonů, lidskými postavami běžného života, evokuje thajský styl života a jeho přednosti.

Zbytečně rychle opouštím Palác. Jdu podle cedulí, které mě směřují ven z Paláce. Když si uvědomím svou chybu, zkouším se vrátit zpět. Bez úspěchu. Už Vás nepustí. Sice jsem si prošel vše, ale představoval jsem si, že zde strávím delší dobu.

Svým způsobem uspokojen opouštím areál a procházím se po tržnici, přiléhající k silnici směrem k Chao Phraya. Obědvám nasekaný ananas ve vlastní šťávě a sedám na lavičku u řeky.

Čekám na rychloloď. Řeka je špinavá a líně nese veškerý nepořádek z Města Andělů do Thajského zálivu.

Nastupuji na rychloloď a jedu na jih.

Cesta trvá necelou hodinu, na konečné si prohlížím moderní chrám, záliv plný jeřábů a překladišť kontejnerů. Následně nasedám na další loď a jedu zpět, nechávám se "vyhodit" v čínské čtvrti.

Řeka má svě neskutečné osobité kouzlo. Mohu vyprávět o nekončících příříčních slumech, mrakodrapech bank, hotelích první až "desáté" kategorie, vyrůstajících hned za rozpadlými slumy. Prostě o luxusu i bídě, které Bangkok nabízí a poskytuje.

Čínská čtvrť v Bangkoku je největší aglomerací čínských emigrantů na světě. Život v čtvrti kypí neskutečnou vřavou, .... ulice plné lidí, ulice plné nabídky všeho, co si jen dovedete představit. Nejrůznější jídlo, pití, služby, zboží jakéhokoliv charakteru, to vše naleznete na pár metrech čtverečních šíleného chaosu. Mám ale pocit, že to tak připadá pouze mně.... Stále hledám svoji cestu...

K večeru se vracím k Hualamphongu, vyzvedávám batoh a snažím se odjet co nejjednoduššeji na letiště. Od vlakového ádraží má jet přímá autobusová rychlolinka. Nejede....

Místní obyvatelé mě opět posílají od čerta k ďáblu. Od zastávky k zastávce. Na internetu inzerovaný přímý letištní bus prostě neexistuje.

Ale Bangkok opravdu disponuje službami komplexního charakteru. Člověk - nápověda, ukrytý v malém okénku přímo u chodníku, mě posílá do metra a jeho kamarád jede se mnou a nutí mě k výstupu na páté stanici směr přístav.

Přestupuji na rychlovlak a kolem osmé večer se má cesta ukončuje na letišti.

Kruh se uzavírá. Už nelze nikde zabloudit.

Vracím se do Evropy....... domů