Thajsko - Kapitola 13. Bangkok, sen nebo skutečnost ? - část druhá

Italské Benátky byly cílem mé první cesty na "Západ" po změně režimu. Již v roce 1991 jsem s padesáti západoněmeckými markami obdivoval centrum evropské renesance. O 21 let později jdu po ránu po probouzející se ulici "Benátek východu". Bangkoku se tak všeobecně říká, já bohužel moc souvislostí s Benátkami italskými nevidím. Historie obou míst je tak rozdílná, že si budu muset sehnat spoustu dalších informací, abych se k tomuto přirovnání mohl přiklonit.

Při plánování své individuální expedice jsem si stanovil, dle mého názoru, realizovatelné cíle. Chci navštívit Královské město, projet se po řece Chao Phraya směrem k thajskému zálivu a vidět Čínskou čtvrť v Bangkoku. A příležitostně se nechat hezky thajsky namasírovat, prohlédnout si pár "vykřičených ulic", no a samozřejmě dobře se najíst.

Ráno kolem osmé hodiny opouštím hotel v blízkosti vlakového nádraží Hualamphong. Včera večer jsem sem dorazil vlakem z Aranyapraphetu. Vyšel jsem před toto obrovské nádraží a rozhlédl se. Několik tuk-tuků mě ihned "zkontaktovalo" za účelem odvezení do levných hotelů vzdálených nejméně deset kilometrů. Všichni řidiči svorně a neochvějně tvrdili, že v nejbližším okruhu dvou kilometrů se žádný levný ucházející hotel nenachází.

Odmítl jsem tedy všechny superlevné nabídky a za tmy vyrazil první ulicí od nádraží. Prošel jsem kolem pěti hotelů v řadě za sebou a ubytoval se v šestém. Důvod byl prozaický. V kapse jsem měl 12 drobných Euro, a právě v tomto nádražním hotelu stál pokoj se snídaní přesně tuto sumu a vyjímečně brali jako platbu i kovová Eura. Díky tomu jsem ušetřil zbývající thajské bathy pro následující den a zároveň ušetřil i poplatkově docela drahý výběr z bankomatu.

V osm ráno stojím tedy s malou mapkou z Lonely Planet před nádražní budovou Hualamphongu a přemýšlím o směru chůze. Svůj malý cestovní batoh jsem nechal v nádražní úschovně s tím, že večer se sem vrátím. Chci k řece. Sleduji slunce, jeho cesta po obloze mě zatím ještě nikdy nenechala v žádném velkoměstě ve štychu. Podle mapy musím na jih. A tak vyrážím. Procházím pár ulicemi a stále hledám "kontaktní body" pro orientaci.

Jak již po pár metrech chůze poznávám, nechtěně procházím "sexčtvrtí" Zde je vše obráceně. Není nutné se zdejších žen, mávajících kabelkami nadzvukovou rychlostí, ptát na cenu za službu. Ony se na cenu ptají všechny Vás ! A to každý metr Vaší chůze ! Vzhledem k tomu, že je osm ráno, mohl bych začínat na hodně nízké základní sumě. Ovšem samozřejmě tomu odpovídá i kvalita nabídky...... Takže, i když jsou sumy velmi nízké, vymlouvám se např. na počasí.....

Asi jsem dle názoru spousty mužů zbabělec, ale i v této situaci a čase vítězí můj mozek. Zapnul totiž sekci strachu o svou maličkost, rozhodl se odmítat veškeré, i lukrativní nabídky...

Bangkok je mým prvním navštíveným městem, kde má teze směru chůze dle slunce moc nefunguje. Slunce není vidět, nacházím se ve všudypřítomném smogu, který zakrývá výhled na oblohu jako obrovská duchna.

Jdu stále na jih, již skoro hodinu, a řeka nikde. Bangkokčané jsou úžasně milí a přívětiví, na mé otázky neustále ukazují jižním směrem. Po další čtvrthodině přicházím k několikaproudové dálnici. Řeka je možná nedaleko, ale já ji vzhledem k zhruba stometrové viditelnosti díky smogu prostě nevidím.

Sedím na kusu rozdroleného betonu u silnice a studuji mapu. A opět mám vedle sebe velmi ochotného postaršího Thajce. Tvrdí, že je učitel, že má přehled o všech bangkokských zajímavostech, chce poradit. Ptám se ho tedy na řeku Chao Phraya, na dopravu po této řece, na cestu ke Královskému paláci.

Zažívám šok. Nevím, zda je to menší jazykovou bariérou, ale vzhledem k tomu, že se pak ujišťuji nejméně třikrát, nemám pro jeho informace prozatím vysvětlení.

Říká mi. Dnes máš docela smůlu. Bangkok slaví zrovna dnes velké budhistické svátky, Doprava po řece nejezdí, Královský palác je jako na potvoru zrovna dnes zavřený. V tuto chvíli nevím, zda pot, který ze mně teče, je z vedra, které dnes panuje nebo z jeho informací. Je mi do breku. Tak já jsem zrovna pouze dnes v Bangkoku a mám se rozloučit se svými sny ? (zažil jsem to již při mé první návštěvě Istanbulu, kdy byl Bazar zavřený zrovna tehdy, když jsem měl v plánu tam jít).

V tu chvíli mám jedinou myšlenku. Zbavit se tohoto oznamovatele špatných zpráv. Pochoduji na pár metrech kolem dokola a uklidňuji se. Nejde to. Kolem mne projíždí desítky tuk-tuků a mávají na mne. Nevím, kam chci jet. Plán se zhroutil. Asi po deseti minutách nadávání a pochodování se zbavuji "učitele" Nikdy už se nedozvím, kdo to vlastně byl. Nikdy se nedozvím, proč....

Znovu usedám na lavičku u silnice. Kolemjedoucí řidič tuk-tuku nelení, zastavuje, a s deskou plánu města se blíží ke mně. Když se mne zeptá, kam bych chtěl, odvětil jsem, že nevím, když je vše dnes zavřené. Milý človíček překvapeně zvedne obočí a ptá se, kdo mi "nakukal" tento nesmysl. Všechny památky prý normálně fungují !!!!!!!

Chci do Královského paláce.

"Není problém, 400 bathů a jseš tam"

"Dám padesát, vždyť je to podle mapy kousek"

"Dobře, sto a jedeme hned"

Za deset minut splašené jízdy Městem andělů stojím před Královským městem. Platím a s nadšením sleduji, jak dokořán otevřenou branou dovnitř proudí zástupy návštěvníků.....

Vše špatné je zapomenuto, DEN JE KRÁSNÝ !!!!!!!!!!!!!!!!!!