Serin Bayin Juyu 07 - vesnička má, středisková

Potmě, za svitu hvězd, rozeznávám první obydlí. Pouze škvírou mezi rámem okna a závěsem probleskuje malé světýlko. Klopýtám po hrbolaté, rozbahněné cestě a klepu na sklo. Dveře domku se otevírají a v kuželu světla stojí klubko dětí. Ptám se na Mehmeta. Za dětmi stojí dospělý, umouněný muž, v trenýrkách a v umolousaném tričku. Říká něco největšímu chlapci, a ten vyráží se mnou do tmy zahalující celou vesnici. Netrvá pět minut a chlapec klepe na domek na druhém konci vsi. Odměňuji ho pár bonbony, chlapec špitne "spas" a zmizí ve tmě. Dveře domku, z kterého rozeznávám pouze matné obrysy, se otevírají a ve světle poznávám usměvavého Mehmeta.

"Tak jsi došel ? Měl jsi to akorát, viď ? Už je tma skoro hodinu, měl jsem obavy."

"Přinejhorším bych přespal venku, mám s sebou termofolii" odpovídám.

"No, nevím, v říjnu je tu k ránu i pod nulou" rozumuje Mehmet a vede mne do zahrady vedle domku.

"Zde je WC, kdybys v noci potřeboval, v domku není. Dveře jsou přes noc odemčené."

"A teď pojď dovnitř, bude večeře" dodává.

Až teď potkávám ostatní obyvatele domu. Mehmet mi představuje svoji ženu, syna s manželkou a jejich malou dceru, sedmiletou vnučku. Všichni už se podílejí na přípravě večeře.

S muži usedám do obývacího pokoje, před plazmovou televizi, popíjíme čaj a čekáme na večeři.

Probíráme klasické mužské záležitosti, starosti a radosti, které spojují muže na celém světě, bez rozdílu věku, jazyka a vyznání.

Po očku sleduji program televize. Běží program Mezopotámia TV. Podprahová hudba podkresluje obrazové výjevy. Ženy a muži se samopaly v rukou, s pásy nábojů kolem krku, přeskakují oheň, jejich planoucí oči zdůrazňují odhodlanost v jejich nekončícím boji.

Jsem překvapený. "Tenhle program Vám, Kurdům, Turci povolují ?"

"Blázníš ? Mám dva satelity, jeden turecký a jeden iránský (kurdistánský)"

Večeře se nese.

Obřadně se blíží všechny přítomné ženy v domě. První nese těžký bavlněný ubrus, který rozprostírá doprostřed místnosti, přímo na koberec, na zem.

Druhá žena, dcera, na ubrus pokládá všechny misky s jídlem, kterých má plné ruce. Vařené kuře, rýži, zeleninu, ovoce. Malá, nejmladší, nese placky chleba.

Chleba, to je místní kapitola sama o sobě. Chléb zde v Serim Bayinu Juyu pečou ženy samy. Pec na pečení chleba pamatuje Seldžuky, vládce oblasti před pěti sty lety.

Chlebové placky jsou zespodu prorostlé namodralou plísní, chutí připomínají papír s polystyrenem, řídím se příslovím "darovanému koni na zuby nekoukej".

Celá rodina si pochutnala, já neprotestuji.

Už se vaří čaj v konvici, stěhuji se s Mehmetem do vstupní chodby. Je vystlána měkkými polštáři. Zalehneme a přijímáme jednu návštěvu za druhou.

"To je můj strýc, to je můj bratranec, to je můj zeť, bratr, první syn, druhý syn, otec mé snachy", atd. atd.

Celá vesnice je vlastně jedna velká rodina.

Odevzdávám Mehmetovi plnou igelitku bonbonů. "Rozdej je dětem..." "Spas" zní jednoduchá odpověď.

Tma venku mě uspává.

"Ženy připravily spaní, pojď" říká Mehmet, a já s úlevou opouštím měkké polštáře v předsíni a přesunuji se zpět do domu.

Mehmet mě pouští do obýváku, pokyne hlavou a ponechává mě samotného.

Na zemi, na koberci, leží dvacetikilový polštář s dekou, odhaduji to na pěkně velkou ovci.

Dělám všechno pro, abych v noci nemusel na WC.

Slunce vychází a já vyrážím na zahradu. Doufám, že mě nikdo nevidí. Tohle WC není moje hobby....