Nejdražší pacient stojí šest milionů ročně. Resort řeší, jak ušetří

Téma tohoto článku mi připomnělo pasáž z italského filmu Život je krásný. V příběhu italského žida odehrávajícího se za II. světové války. Během zásnubní oslavy jedna z učitelek základní školy probírá své získané zkušenosti ze služební návštěvy nacistického Německa. "Představte si, jak to mají v tom Německu všechno nádherně spočítané. Zjistili, že náklady státu na každého postiženého činí celých šest marek denně. Těch postižených jsou statisíce. A tak jsem dala dětem ve škole jednoduchou matematickou úlohu. Víte, kolik stát ušetří za rok, když tyto kreatury místo léčení pošle jednoduše do vyhlazovacích táborů ?"  

Šetřit se musí, to je neotřesitelná pravda. Trochu problém je stanovit,kde je šetření nejefektivnější. Na tuto otázku se od posledních voleb v Čechách úzce specializuje vysoce progresivní strana TOP09. Strana, která povstala z popela KDU-ČSL, tedy ze strany křesťanské, strany hlásající lidskost a lásku.... TOP09 dostala díky politickým hrátkám v této oblasti nejvyšší zodpovědnost. Vždyť ovládá finance, práci a sociální věci, zdravotnictví a v neposlední řadě naši republiku i reprezentuje v zahraničí. TOP09 tedy získala obrovskou moc. Moc nad životy lidí, kteří mají nejrůznější problémy ovlivnit svou vlastní, osobní kvalitu života v dnešní společnosti. TOP09 může pomáhat, má k tomu stanovený mandát.

A jak se s tímto úkolem vypořádává Ministerstvo zdravotnictví ? Systémově. Neřeší finanční vztahy mezi jednotlivými zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče, neřeší závislost celého zdravotnického odvětví na globálních hráčích v průmyslu vývoje a výroby léků. V obchodním vztahu mezi farmaceutickým průmyslem a poskytovateli zdravotní péče ponechává absolutně volnou ruku trhu. Myslí si, že zde existuje nějaká soudnost ? Že firmy, které se zabývají vývojem a produkcí léčiv, budou používat a ctít nějaký kodex morálky ? Zní to jako opravdu hloupý vtip.

Pořád slyším a čtu, že základním a neochvějným principem demokratického způsobu života je píle každého z nás. A že pokud se snažím, jsem inteligentní, jsem pracovitý, nesmí mi nikdo sahat na výdobytky mé snahy. To všechno beru. Implementuji na téma úvahy. Jsem vědec v soukromé společnosti, který dospěl k převratnému objevu. Firma, která mě zaměstnává, investovala do mého bádání obrovské množství prostředků. Neřeším, kde ty prostředky získala. Zda z různých státních grantů nebo za svoje. Já, jako vynálezce, získávám ohromné množství benefitů za svoji práci. V tuto chvíli nastupuje armáda uvaděčů mého vynálezu v život. Jsou osloveni potenciální kupci. V této činnosti se angažuje další ohromné množství různých PR, lobistů, prostě funkcí a činností, které uměle navyšují cenu výsledku.

A tak se míč vrací zpět k neziskovým sektorům. V tomto případě do státního zdravotnictví. Cena produktu, o kterém je řeč, se mezitím zmohonásobila. Kolikrát se stane, že ten, kdo na začátku ze státního investoval, na konci řetězce opět ze státního několikráte dráže nakupuje to, co si svým způsobem objednal.

Nemohu si pomoci, ale dovoluji si tvrdit, že pokud mám opravdu ušetřit, musím tento systém odmítnout. Natvrdo a přesně říci, co za investované peníze chci. A místo sledování, kolik mě stojí jednotlivé řešené případy, spíše kontrolovat, zda mé investice jsou účelné a efektivní.

Myslím, že začíná být čím dál tím více zřejmé, že "neviditená" ruka trhu je v mnoha případech na pendrek. Především v sociální oblasti. Asi bude lepší, když se v tomto případě na smysluplné řešení vykašleme.

Takže, pane ministře Hegere, hledejte nařízené úspory v nákladech na nákup léků a léčebných zařízeních a ne v nákladech na léčbu ! A jestli máte kolem sebe podřízené lobisty, kteří Vám to rozmlouvají, nemějte s nimi slitování. Uvidíte ty úspory!!!!!!!!!