Kambodža - Kapitola 05. Chrám Lary Croft

Neztrácím moc času odpočinkem. Moc dobře vím, že mě dnešní odpoledne čeká malý zázrak. Chrámový komplex Ta Prohm. Jeho počátek sahá do roku 1185, do počátků vlády Jayavarmana VII. Mimochodem, za vlády tohoto panovníka bylo Město doslova "Angkorem světa". Říše Khmérů se rozprostírá na západě od hranic Myanmaru (známější jako Barma) až po Čínské moře na východě. Zlomovým rokem khmérské civilizace je rok 1218. Od té doby se říše neustále zmenšovala.

Ta Prohm je jediným objektem v angkorské oblasti, který je doposud z větší míry ponechán napospas bujícímu pralesu. Samozřejmě "lidsky" řízeně a kontrolovaně. I zde potkáte sběrače listí, metaře, hlídače a všudepřítomné archeology s malými štětečky a rukavicemi.

Za pět set let vlády džungle dokázaly prorůst kořeny obrovských stromů zdivem chrámu a paradoxně je zpevnit jak železné rošty beton. Vznikla neskutečná symbioza přírody a lidského výtvoru. Pohled na toto soužití se Vás snaží utvrdit v myšlence, že je toto vše úmyslné, naaranžované....

Stromy jsou tak obrovské, že nevidíte jejich špičku, kmeny tak široké, že je neobejme ani dvacet mužů s roztaženými pažemi a kořeny...., ty mají tloušťku kmenu stoletého dubu v evropském lese.

Ta Prohm je postaven v jiném slohu než vysoké pyramidy s prostředním strmým schodištěm. Nemá schodiště žádná a samotný chrám je přízemní. Skládá se z více než pěti řad obvodových zdí. Mezi zdmi se nachází jednoduché motlitebny. Až uprostřed stojí hlavní stavba chrámu. Připomíná čtvercové bludiště.

Ta Prohm si zahrál i ve filmu. Angelina Jolie zde natáčela svou Laru Croft. Exteriéry jsou zde prostě neopakovatelné, jinde na světě není podobný lidský výtvor k vidění.

Sedím na nízké zíďce u pavilonu, který mi připomíná řecké sloupové chrámy, v obrovském parnu mi v oparu přede mnou vystupují postavy dávných věků. Vidím budhistické mnichy zapalující vonné tyčinky, vesničany přinášející obětiny (hlavní stravu mnichů...), vidím šlechtu na slonech, přijíždějící uklidnit svou mysl motlitbou. Vidím zápasníky, přetahující se o provaz, potem se lesknoucí těla zápasníků, ale i vojáky, připravující se do bitvy s thajskými a vietnamskými nepřáteli. A někde vzadu v mozku zaznívá jemná, lehká hudba, to ženy všech těchto mužů brnkají na své nástroje, zbavující se svého strachu o své milé, děti, o budoucnost.

Asi jsem opět na chvilku usnul. Pohled na hodinky mi dává za pravdu, uběhlo třicet minut mé pauzy.

Pomalu se zvedám ze svého stinného místečka odpočinku a pomalu se vydávám zpět chrámem k východu. Pohled na stejné sochy a skulptury, na budovy, zdi z druhé strany, je úplně jiný, než když sem vcházíte. Obličeje kamenných postav jako by se na Vás dívaly ze všech stran a láskyplně a mírumilovně sledovaly každý Váš pohyb.

Nasedám do tuk-tuku a popojíždíme k Ta Keo.

Když v druhé polovině dvanáctého století tisíce dělníků a kameníků stavěly Ta Prohm pro svého Jayavarmana VII., pravděpodobně chodily kolem pyramidy Ta Keo denodenně do práce. Ta Keo byl postaven již za Jayavarmana V., na sklonku jeho vlády kolem roku 980 n.l., tedy o celá dvě století dříve.

Pokud čtete mé vyprávění jenom trochu pečlivě, jistě zjistíte následující podobnost. V tzv. předangkorské době vznikaly povětšinou pyramidové chrámy, v době největšího rozmachu byly stavěny povětšinou chrámy přízemní. I zde vidím jako pozorovatel amatér souvislosti. V počátcích své říše Khmérové pravděpodobně museli hledat úkryty ve výškách před nepřáteli, v době rozmachu si mohli dovolit žít v klidu a míru v přízemních stavbách.

Ale i toto pravidlo není stoprocentní, tak jako vždy a všechno. Např. Banteay Srey, přízemní chrám, vzdálený více než 20 km od centra Města, byl vystavěn již roku 967. Ale o něm až později.

V pozdním odpoledni, v žáru a dusnu vystupuji na vrcholek Ta Keo. Pozbývám svých posledních dnešních sil. Usedám a přemýšlím o slovech svého průvodce, mladého řidiče tuk-tuku. Vyprávěl mi o významu náhorních plošin pyramidových chrámů. Tak jako u předkolumbovských civilizací ve střední Americe najdete na vrcholcích obětní kameny o rozměrech lidského těla. Představil jsem si lidské oběti bohům a mé pocity byly dost smíšené. Z omylu mě vyvedl právě tento mladý chlapec. Se šibalským úsměvem mi vypráví o obětech, které se konaly na těchto kamenech. Lidské byly, to ano, ale v opačném smyslu. Zde lidský život vznikal.....

Tedy, zde se souložilo, zde se o devět měsíců později rodilo. A narozené dítě, to byl malý potomek boha :-)

Z mého hlediska mnohem civilizovanější a bohulibější uctívání. Ale z mých krátkých zdejších zkušeností - zde nemuseli čekat léta na déšť....jako např. v Mexiku.

Tma v oblasti rovníku přichází brzy, již kolem šesté v podvečer. Scházím po strmém schodišti dolů a vracím se do Siam Reapu. Zítra mě čeká poslední den ve Městě, zkusím se alespoň trochu v nočním vedru vyspat. A samozřejmě zregenerovat síly.