Ruský „výprodej století“ přispěl v roce 1996 ke znovuzvolení churavějícího Jelcina a částečné konsolidaci ruského státního rozpočtu. Zároveň však znamenal přesun obrovského majetku do rukou několika málo vyvolených, kterým se musel prezident za jejich služby odvděčit.
Dobrou ukázkou může být právě privatizace Jukosu. Aukcí tohoto státního těžařského gigantu byla v roce 1995 pověřena ruskou vládou Chodorkovského banka Menatep.
Jako správce aukce vyřadil ze soutěže svého nebezpečného konkurenta – konsorcium bank Rossijskij Kredit, Inkombank a Alfabank – pod spornou záminkou, že není schopen platit v hotových penězích. Taková podmínka přitom v původních pravidlech aukce neexistovala.
Nicméně pomocí takových tahů zůstal nakonec Chodorkovskij v aukci sám a za 78 procent akcií obří ropné společnosti zaplatil necelých 300 milionů dolarů.
Když byly o dva roky později akcie této firmy vydány do oběhu na ruské burze, byla jejich celková hodnota odhadována na astronomických 9 miliard dolarů.
Naprostým vrcholem celé transakce se později stalo odhalení několika ruských investigativních novinářů, podle kterých zaplatila Chodorkovského firma v aukci státními penězi, které podnikatel přes své banky pouze spravoval.
Veškeré dokumenty o hospodaření banky Menatep naložené za záhadných okolností na nákladní vůz spadly na podzim roku 1998 i s tímto vozem do řeky Moskvy.
Chodorkovského osobní majetek se koncem devadesátých let počítal v miliardách dolarů.
Stalo se tak mimo jiné proto, že se oligarcha po vzoru ostatních ruských ropných baronů naučil velmi sofistikovaně používat systém obcházení daňových pravidel. V raných dobách své bankovní kariéry vybudoval Chodorkovskij v zahraničních daňových rájích síť tzv. off-shore společností, napojených na Menatep.
Firmy s podivnými, těžko zapamatovatelnými názvy jako např. Jurby Lake Ltd., které sídlily na britském ostrově Man, na Gibraltaru či na Bahamských ostrovech, nyní zprostředkovávaly prodej ropy Jukosu do zahraničí.
Podnikateli se tak v zahraničí hromadil finanční zisk, ze kterého nemusel doma platit žádné daně. Podle některých hrubých odhadů opouštělo Rusko každý měsíc při podobných operacích něco kolem 2 miliard dolarů, který by jinak musely být řádně zdaněny.
Během následujících 18 měsíců se akcie Jukosu zdesateronásobily a cena firmy šla i poté rapidně nahoru. Jukos se brzy stal největší firmou na ruském trhu a Michail Chodorkovskij nejbohatším mužem Ruska.
Jukos měl přitom na svém kontě na konci 90. let celkem 20 procent veškeré ruské produkce ropy.
Pod vlivem tohoto obrovského vzestupu se Chodorkovskij také snažil velmi rychle etablovat jako atraktivní ekonomický partner na Západě.
Budováním své dobré pověsti v USA pověřil prominentní washingtonskou firmu APCO.
Založil také mezinárodní charitativní nadaci Otevřené Rusko, v jejíž správní radě zasedly osobnosti typu lorda Rotschilda nebo Henryho Kissingera.
A pak přišel po slabém, Západem zkorumpovaném Jelcinovi mladý "kágébák" Putin.
Nepsaná pravidla hry byla od začátku jasná : oligarchové dají ruce pryč od politiky, začnou platit daně, a Putinův režim je nechá v klidu.
Z podstaty své podnikatelské minulosti, jejíž úspěch byl postaven právě na obcházení daňových zákonů a manipulaci politiků, však mohl Chodorkovskij vydržet jen chvíli.
Podnikatel, zvyklý určovat tempo hry sám a spoléhající na vlastní prominentní pozici v ruském byznysu, na vynikající zahraniční konexe, na silný vliv největší firmy v zemi a na obavy z jejího případného pádu, dával jasně najevo, že se nenechá zatlačit do kouta.
V lednu 2003 se velmi ostře střetl s Kremlem ohledně vlastního plánu na vybudování soukromých ropovodů do zahraničí. Když jej neprosadil, veřejně prohlásil, že Rusko se vinou přebujelé korupce posunuje „kamsi na úroveň Saúdské Arábie“.
A tak to byl konec Jukosu.
Dnes má podle rozhodnutí soudu zaplatit Rusko 50 miliard dolarů za "zmařenou" investici Jukosu.
Rozhodnutí haagského soudu lze ve světle historie kauzy asi považovat za Západem zmanipulované a snažící se získat pro americké a evropské majitele bezcenných akcií Jukosu alespoň nějakou satisfakci.
Nebude divu, že toto rozhodnutí bude Rusko považovat za přímé vměšování se do jeho vnitřních věcí a dnešní krize se tím jen zostří.
Washingtonu se rozkrádání ruského nerostného bohatství v dobách Jelcina muselo neskutečně líbit.
Přes oligarchy v této zlodějské divoké privatizaci bezesporu investovalo nemálo západních byznysmenů. A pravděpodobně i politiků.
Proto je možné se domnívat, že protiruské sankce a všelijaké hrozby - viz Obama - "jsou slabí a budou ještě slabší", jsou velkou politickou chybou.
Putina za jeho populismus budou Rusové díky této napjaté situaci více a více "zbožňovat". Dnešní vzestup oblíbenosti na 83% to jen dokazuje.
Rusko si už nechce nechat rozkrádat své bohatství. Chce z něj také něco mít.... a ne, že jim ho bude Západ za hubičku vyvážet do zahraničí. A ještě nedaněný.
V tomto světle se dá klidně i očekávat reakce na další a další sankce i v podobě zastavení dodávek plynu do Evropy.
Putin to na rozdíl od Západu svým občanům vysvětlí....
