Děcko určitě tuší, že ubodat někoho je špatné. Ale má pojem o čase?

Od malička tuší každé malé děcko, že když vezme v nestřežené chvíli do ruky nůž a řízne se, že to sakramentsky bolí. Normální rodiče mu i vysvětlí, že s nožem se dá nejenom řezat, ale i bodat. A že, pokud budou bodat do člověka, že to toho bodaného může bolet. A že může i umřít. S pojmem smrt ale má dost malých dětí problém v chápání. Mají přece život před sebou, tak, co to vlastně ta smrt je?

Ubodat mámu ve svých čtrnácti letech je čin mimo jakoukoliv diskuzi odporný. Odsouzeníhodný. Ale řešit tento problém vyjádřením, že zodpovědnost by mělo mít již například osmileté dítě, je absolutně nesmyslné. Osmileté dítě určitě ví, že se to nemá dělat, ale dokáže si představit osobní následky? Co by ho za ten čin čekalo? Děcák, pasťák, kriminál?

Já si v osmi letech vyřezával doma potají odcizeným nožem lodičky ze stromové kůry. Pořezal jsem se tolikrát, že má ztracená krev by možná zachránila nejednoho krve potřebného. Ale, že bych s ním měl někoho bodat, aby ho to bolelo nebo by zemřel, to by mně ani ve snu nenapadlo.

Asi jsem doma nikdy moc fyzicky ani psychicky nestrádal. Rodiče žili spolu, nehádali se o mne, neřešili rodinné finance hádkami, řvaním a rvačkami.

Táta dělal, že o odcizeném noži nic neví a dokonce mi mé vydlabané výtvory chválil. A pomáhal mi vytvořit plachty. Pak jsme ty koráby chodili pouštět po potoku.

Proč si tedy myslím, že ten morální zlom v dítěti - vrahovi nastal úplně z jiného důvodu než prezentuje hradecký soudce? Který tvrdí, že by vlastně žádná hranice zodpovědnosti neměla existovat?

To chce uvalit celoživotní nápravné opatření na pětileté rozmazlené teroristy? Ať raději dovolí rodičům znovu dítě klidně zpráskat na ulici. Když se chová jak zmetek. Ať dovolí pohlavek ve škole. Ona ta morálka a zodpovědnost nejde kolikrát vštípit jen trpělivým slovem. Nebo nezájmem o dítě.

Jistě, existuje spousta lidí, kteří vychovávají ze svého dítěte především osobnost. Za každou cenu. Ale je dost lidí, a já myslím, že je jich stále většina, kteří by nejraději při výchově potomků nejraději použili někdy tělesný trest. Ale mohou vůbec? V dnešní době, kdy se z nich, při plesknutí po dětské prdýlce, stanou v očích veřejnosti i zákonů teroristy svých ratolestí?

Všechno se vším souvisí. Tolerance ve výchově, slabost a ztráta rodičovské autority nebo učitelská neautorita se klidně mohou jednou vrátit v dětské agresivitě. A určitě i v možném bodnutí nožem. Do živého.

Řešme tedy příčiny, ne stále jen a jen důsledky. Výsledky se jistě dostaví. Třeba v takové maličkosti, že nože v rukou nezletilých budou opět používány k řezání. A ne k bodání do ostatních.