Česká republika dnes - Dělení obyvatel v moderní krizové době

Lidé se po celou dobu své existence snažili nějakým způsobem rozdělovat na určité skupiny. Pro tento jev je užíváno slovo kasty. Dnes se nám tzv. kastování spojuje v hlavní míře s Indií. Ale pozor. Kasty nenápadně vznikají v našich myslích i dnes. A to i u nás, v naší malé republice.

Od roku 2008 skloňujeme slovo krize ve všech sedmi pádech, které český jazyk zná. Podle všech informací vyplývá zajímavý závěr. Osmnáct let celá naše republika směřuje ke stále světlejším a světlejším zítřkům. Už skoro začínáme používat znovu objevené motto "O zemi, kde zítra již znamená včera"... Mzdy rostou, práci mají všichni, kteří práci chtějí mít, mladí si beze strachu sjednávají hypotéky na celý život, trávíme své dovolené ve stále exotičtějších destinacích. Po českých luzích a hájích se pohybuje stále větší množství přistěhovavších z Vietnamu, Mongolska, Ukrajiny. Sice se jako stát stále více a více zadlužujeme, ale jinak je to idylka.

A pak se jednoho dne probudím a jsem zpraven médii o nové situaci. Vstřebávám pro mne, obyčejného človíčka, úplně nové informace. Dozvídám se, že někde daleko, v USA, prý praskla bublina obchodu s nemovitostmi. A tak lidé z USA začínají šetřit a přestávají kupovat Fordy, Chryslery, Pontiaky, Dodge a vím já ještě jaké jiné značky aut. Neuplyne pár týdnů a zjišťuji, že do těch šikovných bankovních investičních transakcí jsou zapojeny i banky evropské. Jsme globální, jak logické. A tak lidé přestávají kupovat volkswageny, seaty, audi atd. atd.

Díky ekonomickému útlumu se po naší krajině začíná potulovat čím dál tím větší množství bezprizorních obyvatel. Ať už těch, co jsme sem nalákali z daleké Asie, tak místních. Ti cizí, ti nám tak nevadí. Těch si nevšímáme. Co je nám po nich. Ovšem oni se rychle přizpůsobí. Jejich komunita své padnout nenechá. A tak vzniká spousta nových zaměstnání. Výroba cigaret, pěstování specifických rostlinných odrůd, prodej v kamenných večerkách a mnohé jiné.

My, místní, máme ovšem problém mnohem větší. Peněz ve veřejné kasičce je od roku méně a méně a potřebných stále více a více. A tak naši vyvolení správci veřejné kasičky mají starosti. Aby ne. Dokud žil každý, kdo do kasičky přispívá, na svém soukromém bílém obláčku hezky vysoko nad zemí, bylo vše OK. Málokdo jim koukal pod prsty. Sice se dříve občas našel někdo, kdo mlaskal tak nahlas, až to všechny budilo, ale to už muselo být. Netrvalo tedy dlouho a myšlenka, jak odvrátit pozornost, byla na světě.

Bylo nutné vrátit se k, z historie velmi osvědčenému, kastovnictví. Nikoho přece nesmí ani napadnout myšlenka, třeba, že v jednotě je síla. Nebo třeba, že spletené pruty vydrží víc než jednotlivé. Začneme tedy tím nejjednodušším rozdělením.

Přizpůsobiví a nepřizpůsobiví. Ctihodní občané a socky. Bílí a černí. Daří se, pozornost je odvedena. Ale časem to nestačí. Je nutné pokračovat. Pracující a nezaměstnaní. Dříči a marodi. Ty "špatné" se snažíme vizuelně odlišit (ještě že nikoho nenapadlo použít žlutou hvězdu na kabát..) A tak jsou ti z nižších kast nuceni chodit hlásit se na Poštovní úřad. To, aby je všichni viděli a mohli jimi opovrhovat. Těm ostatním vnutíme Skartu, abychom ztížili jejich životní příběh.

Ale to všechno nám nestačí. Jen letos vznikly další kasty. Zaměstnanci a živnostníci. Zaměstnaní a pracující důchodci. Teď se budou všichni hádat, kdo je lepší, kdo platí větší daně. Mladí budou ještě víc nenávidět staré, protože jim berou možnost pracovního uplatnění. Místo, aby už dávno přestali překážet. A už nebude nikdo přemýšlet o smysluplnosti studijního zaměření pro budoucí uplatnění..

Opravdu máme, co jsme chtěli ?