Armáda spásy není pouze církev, je to především člověk. Budoucnost.

Asi se stala někde nějaká chyba. Chyba, která v mém mozku aktivuje myšlenkové porovnání. Porovnání státu a člověka. Je to ohromný rozdíl. Rozdíl mezi povinností a ochotou. Mezi ziskuchtivou nedůvěrou a láskou.

Na rovinu říkám, že jsem bezvěrec. Věřím "pouze" v člověka. Můj mozek nebere něco většího, nadpozemského. Ale možná mám alespoň duši. Malinkou dušičku.

Někde v pozadí tuším, že nejen ateismem je člověk živ. Nevím, jestli mám těm, co věří, závidět. Nebo spíše nezávidět ?

Každopádně o víře přemýšlím. Nebo se alespoň snažím porozumět. V rovině dalšího poznání, vzdělávání se.

Co ale vím, je to, že nevěřím státu. Nevěřím a mám pochybnosti.

Ale to má asi každý. Každý, kdo přemýšlí.

Takže z mých předchozích úvah vyplynulo, že kdo přemýšlí, ten logicky věří.

Armáda spásy je víra. Víra v budoucnost. Jestliže se tato společnost lidí stává církví, má to svůj nepochybný význam. Ale tento krok má i svůj smysl a své poselství.

Vzkazuje nám, ateistům, a především státu, že suplují jeho nemohoucnost. Že se snaží řešit jeho problémy.

Takže nevím, jestli mám mít radost. Nebo být spíše rozpačitý. Ale každopádně jsem rád, že ONI JSOU.