Absurdní komedie kolem české tragédie v Afghánistánu

Řešit, zda byla tragická smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu nesmyslná nebo naopak měla velký smysl, je hlavně a především politickým divadlem. Argumenty ve stylu, "věděli do čeho jdou" nebo "byli za to placeni", jsou argumenty podlé a alibistické. Ale zároveň alibismem i pokrytectvím zavání lkaní a soustrastné projevy těch, kteří svojí politikou jejich smrt nepřímo zavinili. 

Každý mrtvý, který svůj život ztratí pro zajištění mocenských a politických ambicí, je mrtvým totálně zbytečným.

O velmocenských ambicích v Afghánistánu nemluvě.

V sedmdesátých letech minulého století  americký prezident Carter nemohl přenést přes srdce, že Afghánistán svojí politikou inklinuje spíše ke přátelství s Moskvou než s USA.

Kábulská vláda od konce druhé světové války spolupracovala se sovětskými bolševiky v mnoha oblastech vědy, výzkumu i hospodářství. Sovětští geologové prováděli výzkumy obrovských nerostných nalezišť v Afghánistánu, pomáhali finančně i hospodářsky chudému, ale mladému a konečně nezávislému státu ve výstavbě infrastruktury, nemocnic i škol.

V nemocnicích pracovali sovětští lékaři, ve školách učitelky i z Ukrajiny.... a samozřejmě afghánská armáda měla své sovětské poradce....

A tak Spojené státy v rámci studené války "založily" Taliban.

Za pomoci svých vojenských odborníků a tajných služeb začali finančně a vojensky podporovat opozici kábulské prosocialistické vlády - mudžahedíny.

Mimochodem, ten včerejší sebevrah, co zabil čtyři české vojáky je Talibanem oslavován jako následováníhodný "mudžahedín".

Věc se podařila, zemi se podařilo politicky a terorem rozleptat tak, že Moskva "nevydržela" a v Afghánistánu zasáhla vojensky.  

Dnes se dá říci, že i tyto události byly začátkem konce Sovětského Svazu. Američané docílili svého. Zvítězili ve studené válce.

Jenže nad sebou nezvítězili. Naopak. Opojeni porážkou Moskvy na všech frontách USA změnily svoji politiku o 180 stupňů. A začali sami se sebou prohrávat....se svými idejemi určitě.

Ve svých očích a v očích "dojatých "osvobozených" států z komunistického jha se ale Washington stal modlou.

Dříve jsme dělali, co jsme Mosvě na očích viděli, dnes činíme to samé Washingtonu. A ještě navíc přibyl Brusel.

Především proto máme dnes vojáky v Afghánistánu. A proto tam i umírají.

Paradoxně rukou těch, kteří byli původně Američany vycvičeni proti Sovětům....

Bylo by velmi vhodné, kdyby se naše socialistické, už jen trochu demokratické,  politické špičky vyvarovaly plakání nad hroby těch kluků, co byli v blbý čas na blbém místě.

Umřít může dnes klidně hasič při zásahu, policista při rutinní práci,  učitelka může být bez problémů zastřelena ve škole, pracovnice Úřadu práce také nemá kolikrát k osobní tragédii daleko.

Těch povolání, které dělají lidé pro stát, je mnoho.

A mnohem důležitějších, přínosnějších a bohužel i kolikrát i mnohem nebezpečnějších  než je to vojenské.