Jsem citlivý člověk, který k pláči nemá daleko. O čemž svědčí skutečnost, že krom krátkých přestávek pláči prakticky již od pátku. A když se mi povedlo potlačit pláč po skoro celý dnešní den, myslel jsem že už je to za mnou. Ale vše se změnilo nyní, poté co jsem otevřel Váš blog, kde jsem uviděl ony nádherné dokumentární fotografie spojené s jednou z nejsmutnějších událostí, které jsem v životě zažil. A opět má očka zalil proud slzí, že nevím zda bezchybně zvládnu dopsat můj příspěvek, který by měl vše vysvětlit a být jakýmsi vyjádřením poděkování.
V pátek mi vehnalo do očí slzy štěstí, že konečně byla prezidentem jmenována vláda pana profesůrka Fialy složená tak dokonale z politické pětislepenice, jakou jsme tady ještě neměli a jakou jsme všichni my, zodpovědní občané dlouho očekávali. A náš sen se tak nyní konečně začne snad plnit.
A včera od samého rána hned po probuzení mi začaly stékat proudy slz dojetí, smutku a vzpomínek na tuto významnou osobnost, která nás před 10. léty opustila a kterou představoval všemi milovaný Václav Havel. A slzy mi stékaly až tak, že jsem ani dosnídat nemohl, když mi dokonce z brady skapávaly na talířky s porcemi snídaně i do šálku ranního čaje. A díky různým vzpomínkám a připomínkám které byly prakticky ve všech mediálních prostředcích jsem proplakal prakticky celý včerejší den.
Tak nějak nějak mi to připomnělo dobu a situaci, která nastala na den přesně před měsícem, kdy jsem také dva dny prožil v slzách.
Tehdy jsem také štěstím plakal, když jsme si 17. listopadu připomínali ony události a dny které nám přinesly kýženou svobodu.
A hned 18. listopadu 2021 jsem si se slzami smutku vzpomněl, protože jsem jeden z oné generace tzv. "Husákových děcek", že tehdy před 30. léty mě opustil skoro můj "druhý tatík" a zároveň nás všechny opustil i předchůdce oslavovaného V. Havla, také nezapomenutelný pan, soudruh president, našeho tehdy ještě se Slováky společného státu, který nás tak úspěšně normalizoval.
