Začátkem srpna 2016 jsem opět po čase zajela na Šerlich. Měla jsem naplánovanou asi jedenáctikilometrovou túru začínající i končící právě na Šerlichu.
Odtud jsem pokračovala po modré k hotelu Šerlišský Mlýn, jednomu ze svých oblíbených míst v Orlických horách. Tam jsem si udělala první krátkou zastávku. Pak jsem pokračovala opět po modré Šerlišským údolím, proti proudu řeky Bělé ke Grunvaldskému mostu. Zřejmě jsem nedošla až přímo k němu, protože podle mapy to evidentně není jedno konkrétní místo a mám zato, že to není most ve významu, v jakém ho obyčejně známe. Bohužel jsem ale nikde na internetu nevypátrala ani původ jména, ani proč je to právě most.
Potom jsem odbočila směrem k Přírodní rezervaci Sedloňovský vrch, abych se dostala k dalšímu svému oblíbenému místu, Sedloňovskému Černému Kříži. Tam jsem si opět odpočinula, ale protože mě tlačil čas, rychlejším tempem jsem se vydala podél PR Sedloňovský vrch a stejnojmenného vrcholu směrem pod Polomský kopec. Když jsem došla až tam, zvažovala jsem, jestli tam mám z časových důvodů vůbec chodit, protože jsem musela stihnout autobus ze Šerlichu kolem půl druhé. Nakonec jsem to riskla...a odměnou mi byly nádherné výhledy na Olešnici v Orlických horách, Polsko a někde v mráčcích na obzoru i na Krkonoše. Kdybych měla víc času, zajdu i na Vrchmezí, které už nebylo daleko.
Pak už jsem ale musela nasadit ostré tempo. Štěstí bylo, že jediné stoupání mě čekalo až v Národní přírodní rezervaci Bukačka. Nakonec jsem autobus, Bohu díky, stihla, ale musela jsem si ho stopnout kousek pod zastávkou, a to měl ještě, pokud si to pamatuji, malé zpoždění. Také na Šerlichu bych se ráda zdržela déle, protože za celou dobu, co tam jezdím, jsem nezažila nádhernější počasí než ten den. Ráno, resp. dopoledne se sice honily mráčky, ale když jsem přišla druhou stranou od Bukačky zpátky, bylo jasno, slunečno, a hory lidí se u Masarykovy chaty kochaly výhledy na českou i polskou stranu Šerlichu.
