Od nás z Faltusova kopce vidíme mnoho vrcholů Orlických hor, a jedním z nich je také Buková hora (958 m), kterou mám moc ráda. A protože se na ni mohu dívat denně, rozhodla jsem se, že si to jednou vyměním, abych to viděla opačně.
V polovině října 2013, kdy ještě panovalo celkem slušné babí léto, jsem se tedy vydala na Bukovou horu, abych svou rodnou vísku spatřila z opačné strany. Jak to ale nakonec všechno dopadlo, se dozvíte v tomto článku.
Ráno jsem dojela školním autobusem do Jablonného nad Orlicí a pokračovala dál na konečnou do Orliček. Odtud jsem se vydala dva kilometry na silnici I/11. Zdálo se, že den bude slunečný, třebaže oblohu zčásti pokrývala cirrostratová oblačnost. Protože bylo kolem půl osmé ráno, sluníčko se teprve chystalo vstávat právě někde v prostoru Bukové hory.
Užívala jsem si krás podzimně vybarvené přírody a těšila se na sluníčko, až konečně vyleze a začne naplno svítit a hřát. Překročila jsem státní silnici a odbočila po úpatí hory Jeřáb (900 m) východním směrem, abych se dostala k jeho vrcholu, což nakonec nedopadlo. Z této strany Jeřábu se otvírají krásné výhledy směrem k Výprachticím, Jablonnému, vrcholu Bulík (729 m) a okolí Suchého vrchu (995 m). Samotný Suchý vrch postupně vylézá a je dobře vidět teprve z vyšších partií, dokud ho nezačne stínit les. Mezitím se sluníčko ujalo vlády, což bylo příjemnější i pro mé fotografování.
Došla jsem do míst poblíž vysílače na Jeřábu, odkud je vidět část Bukové hory, ale dál jsem se nedostala kvůli ohrazené louce, zřejmě pastvině. Vrátila jsem se tedy na cestu, po níž jsem došla do nádherného bukového lesa.
Buky patří k mým nejoblíbenějším stromům, zejména ty staleté velikány, třeba i všelijak pokřivené. A když jsou na podzim nádherně vybarvené, užívám si to ještě víc. Po zemi bylo nastláno listí v podzimních tónech, a tak jsem se posadila na jeden pařez a dopřála si krátký odpočinek. Pak jsem pokračovala lesní cestou severním směrem. Po nějaké chvíli jsem uhnula k východu, abych se dostala na křižovatku lyžařských tras Náměstíčko. Zde jsem si opět chvíli odpočinula na lavičce turistického přístřešku a pak jsem se vydala dál na jihovýchod, po cestě, která probíhá v podstatě rovnoběžně se zelenou turistickou trasou od Červenovodského sedla (815 m) přes vrchol Na Planiskách (934 m) a dál na Bukovou horu.
Byla to pohodlná lesní cesta, kudy by se krásně a bez potíží jelo i na kole. Když jsem přišla do sedla Bukové hory (913 m), udivily mě nádherné výhledy na sousední Hanušovickou vrchovinu. V těchto místech byla vykácená část lesa, třebaže už zde rostla nová smrková generace, a tak se mohlo bez problémů kochat krásnou scenérií. Všimla jsem si ale pořádné inverze, která se držela v sedle mezi Bukovohorskou hornatinou a právě tímto hřebenem Hanušovické vrchoviny...bílá jako mléko, a velmi hustá. Na jednu stranu to bylo velice zajímavé, protože mám málokdy možnost pozorovat něco takového, ale přesto jsem byla ráda, že jsem tak vysoko, abych si mohla užívat slunečného dne.
Jak jsem se tak rozhlížela, najednou jsem ve veliké dálce spatřila něco, co se mi zdálo vypadat jako Praděd. Nebyla jsem si ale jistá, a tak jsem se později dotázala přes internet, je-li tomu opravdu tak...a bylo.
Ze sedla Bukové hory vede po východní straně hřebenu prudce klesající lesní cesta, kudy se přijde do Mlýnického dvora. Vzala jsem to kousek touto cestou...a najednou se přede mnou zjevil Králický Sněžník ve vší své majestátní kráse, třebaže trochu stíněný stromy. Pokračovala jsem dál k vrcholu Bukové hory a užívala si plnými doušky těch pestře vybarvených buků z obou stran cesty.
Záhy jsem došla do míst, kudy vede z Mlýnického Dvora lanovka na Bukovou horu. Po pravdě musím říci, že když jsem viděla ten vykácený úzký pruh lesa, ale zejména tu délku a prudkost, pokoušely se o mě závratě. Šla jsem hodně opatrně těmito místy, protože jsem pořád měla pocit, že se co chvíli musím zřítit z toho šíleného kopce dolů. Nicméně jsem to, díky Bohu, v pořádku přešla a pak jsem obdivovala tu pestrost podzimních barev okolo.
V tu chvíli jsem se nacházela pod vrcholem Bukové hory. V jednom místě, kde svah nebyl tak prudký, jsem opatrně vylezla nahoru, abych se k němu dostala. Tam jsem si udělala delší přestávku. Potom jsem se vydala směrem k vysílači, který se nachází nedaleko vrcholu a od kterého jsou krásné výhledy k Čenkovicím, Jeřábu a pak i Suchému vrchu.
Těšila jsem se, že konečně spatřím svou milovanou vísku z druhé strany...ale ouha. Stejná mléčně bílá inverze, jakou jsem viděla kolem Mlýnického Dvora, zahalovala i Sobkovice a okolí, takže z pěkného výhledu z druhé strany nebylo nic. Ale nehodlala jsem si tím nechat zkazit náladu, protože v mém nejbližším okolí se mi naskýtaly nádherné přírodní scenérie.
Sestupovala jsem po Bukové hoře, a musím říci, že je to pořádný záhul na kolena, neboť je skutečně velice prudká. V jednom místě jsem se posadila a udělala si takový malý piknik s výhledem na Čenkovice, Jeřáb a Suchý vrch. V určitých místech jsou vidět také některé vrcholy Králického Sněžníku – např. Urwista, Czarna Góra či samotný Králický Sněžník.
Po obědě jsem pokračovala v sestupu z Bukové hory. Došla jsem až k cestě, která Bukovou horu přetíná přibližně v polovině svahu napříč, a je zároveň cyklostezkami č. 4071 a 4222. Odtud jsem se vydala doleva, až jsem došla k rozcestníku Nad Paloukem (870 m). Za malou chvíli jsem se ocitla z lesa venku, na západní straně Bukové hory.
Kousek níž mě čekalo překvapení. Na okraji lesa jsem našla malý zvonek, umístěný pod stříškou a vedle nápis Hanesova vyhlídka. A ty výhledy odsud opravdu stojí za to. Samozřejmě jsem neodolala a také si zazvonila. Odtud jsem se vydala dolů po svahu Bukové hory, místy, kde se počítalo časem s obytnou zástavbou, ale nějak to usnulo. Já sama za sebe jsem ráda, protože by mi to kazilo krásný pohled tam od nás, a konečně si ani nedovedu představit, jak by se tam ti chudáci lidičkové dostávali v zimě. I v těchto místech je Buková hora pěkně strmá.
Sešla jsem tedy dolů na centrální parkoviště Skiareálu Čenkovice a odtud už byl jen kousek k autobusové zastávce u kostela, kde jsem své putování zakončila a autobusem od Výprachtic dojela do Jablonného, a pak domů.
