O Dušičkách 2015 pokračovalo jasné a teplé počasí z předešlého dne, a tak jsem se rozhodla, že podniknu další túru, o níž jsem se domnívala, že je poslední toho roku.
Měla jsem v plánu dojet do autobusem do Orliček a potom si projít jejich okolí směrem k Suchému vrchu. Autobus z Jablonného mi však ujel, a tak jsem se musela rozhodnout, jestli počkám na další, který však jel až za několik hodin, nebo jít pěšky šest kilometrů přes celá Hradiska a téměř celé Orličky. Protože jsem však pěšky v Hradiskách nikdy nebyla dál než u Anděla a měla jsem někdy v plánu projít je celá, až k císaři pánu, zvolila jsem druhou možnost. Ostatně, podzimní Hradiska jsou také kouzelná, zejména v tu správnou denní dobu, kdy tam svítí sluníčko, protože je to hluboce zaříznuté údolí, situované mezi lesy a skály.
A tak jsem tedy vyrazila. Sluníčko už se tam chvílemi ujímalo vlády a jsem mohla fotit nádherně vybarvené buky, břízy a další stromy, stejně jako celkově krajinu, která je tu moc hezká. Vzhledem k focení mi to ale moc neubývalo.
Když jsem konečně přišla k Františku Josefovi I., což je skála, která při pohledu od Jablonného vypadá jako předposlední rakouský císař z profilu, a, bráno od Jablonného, konec Hradisek, bylo to už veselejší. Lesy na levém břehu Orličkovského potoka přestaly bránit sluníčku ve svícení, a tak se mi mnohem lépe fotilo. Orličky, do nichž jsem právě vstoupila, jsou dost dlouhé; jenom od dolního konce na křižovatku pod kostelem měří přes dva kilometry, a tam se cesty dělí.
Přemýšlela jsem, jestli mám jít ještě dál, na to původně plánované místo, nebo počkat na zpáteční autobus do Jablonného, ale nakonec jsem usoudila, že to přece nevzdám kilometr od cíle. A tak jsem se vydala po silnici směrem na I/11, ale u kravína jsem odbočila vlevo na louky, odkud je nádherný, panoramatický rozhled na krajinu kolem Suchého vrchu. Fotila jsem ve všech možných režimech – BW, olejomalba atd., a konečně jsem měla dost času se dosyta pokochat tou krásou. Občas, či spíše výjimečně, alespoň v posledních letech, jsem nedaleko míst, kde jsem se právě nacházela, projížděla, když jsme jezdili za příbuznými na Červenou Vodu a projížděli jsme přes Červenovodské sedlo, takže jsem tyto scenérie mohla vidět z větší dálky, ale hlavně to bylo strašně narychlo, takže si to člověk nestačil ani užít a vychutnat. A proto jsem se rozhodla, že si jednou udělám túru právě sem, abych na to měla dostatek času.
A tak jsem se tedy kochala tou nádherou a fotila všechno, co se dalo. V místech, kde jsem se nacházela, byla krásně zelená louka, a tak jsem se na ni posadila, abych si mohla v klidu odpočinout a přitom vstřebávat ty dojmy. Bylo to fantastické; už jen to, že na začátku listopadu můžete sedět v trávě jako by bylo plné léto...
Čas však kvapil a já si tyto výhledy chtěla užít i od křižovatky Orličky – Čenkovice, pod níž stojí autobusová zastávka, ačkoliv i u kravína, odkud jsem přišla, také autobusy staví. Za mnou se nacházel nepříliš veliký lesík, který jsem měla zato, že snadno projdu a pak už budu pokračovat po louce, popř. po silnici. To jsem se však velice spletla.
Zjistila jsem, že je v podstatě jakýsi podmáčený, a já měla na sobě trekové boty, což nebyla zrovna vhodná kombinace. Chtěla jsem to tedy obejít kousek výš, když vtom to přišlo. Jistě si ještě vybavíte, jak extrémně horké a suché bylo léto 2015. U nás to snad ještě nebylo tak vyhrocené, ale jižní Morava aj. regiony to odnesly opravdu hodně. A tak tedy jsem po tom horkém, suchém létě zapadla na kraji lesa po kotníky do velice mazlavého, hustého bláta. Měla jsem skutečně co dělat, abych se odtud vysoukala, v duchu se ptajíc sama sebe, jestli mě řidič v tomhle stavu vůbec pustí do autobusu. Bláto však naštěstí rychle zasychalo a opadávalo a jelikož mé boty jsou šedivé, nebylo to znečištění tak patrné. Musím však přiznat, že mě to dost vytočilo, nebo spíš překvapilo, a to mě vyvede z míry skutečně máloco. Přešla jsem tedy do sušších míst a chtěla jsem pokračovat jihozápadním směrem.
Opět se mi však do cesty postavila překážka, tentokrát v podobě oplocení části lesa, bohužel právě tím směrem, kterým jsem chtěla jít. Nakonec jsem to vzdala a vydala se rovně lesem nahoru, abych se dostala k silnici. Cesta to nebyla vůbec příjemná a hlavně mě tlačil čas kvůli autobusu. Nakonec jsem vylezla do prudkého kopečku k silnici, přelezla svodidla a snažila se zrychlit tempo. Autobus jsem však stejně nestihla. Nijak to však nevadilo, protože jsem klidně mohla jet dalším, a tak jsem zpátky ze silnice slezla na louku a opět se věnovala focení a kochání. Pak už byl ale čas vydat se k zastávce, a tak jsem se přes Jablonné plná dojmů vrátila domů.
