Noc z 9. na 10. sprna byla dost příšerná. Kvůli horku a absenci větru se téměř nedalo spát, navíc mě trápily i mé potíže s ucpaným nosem.
Ale nakonec jsme to nějak přežily a ráno po snídani vyrazily poznávat krásy Zlatých Hor. Neměly jsme nijak zvlášť nalajnovaný program, a tak jsme nejprve zamířily do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází kousek stranou od náměstí Svobody. Přes mříž jsme si prohlédly interiér a pak se vydaly na obhlídku hřbitova, či lépe řečeno hřbitovů.
První hřbitov se nachází okolo kostela a musím říci, že je dost zanedbaný. Skoro to vypadalo, jako by tam řádila tlupa vandalů...aspoň rozházené kusy desek, jak je to vidět i na fotografiích, tomu odpovídaly. Nebyl to příjemný pohled...
Nejstarší náhrobek na tomto hřbitově pochází z roku 1649 a patří zdejšímu starostovi a řezníku Johannu Zottmantlovi, který starostenský úřad zastával v letech 1630 – 32. Jeho žena byla roku 1651 upálena jako čarodějnice.
Obloha byla zatažená a už cestou do města sem tam spadla nějaká ta kapka. Posadily jsme se na lavičku na tomto nejstarším hřbitově a chvíli si odpočinuly. Pak jsme se vydaly kousek výš, kde jsou další dva hřbitovy, snad největší, jaké jsem měla kdy možnost navštívit (a že na hřbitovy chodím odjakživa moc ráda). Na východní straně se nalézají pozůstatky židovského hřbitova, který byl založen začátkem 20. století a zcela zničen za 2. světové války. Musela jsem být kousek od něho, ale nakonec jsem tam nedošla.
Horní hřbitov je rozdělen na dvě části. Ta mnohem větší sloužila zřejmě k dřívějšímu pochovávání, protože nápisy na náhrobcích už byly jen velmi špatně čitelné, nebo vůbec ne. V jedné části se nacházely i německé dětské hrobečky z minulého století. Protože Zlaté Hory bývaly osídlené téměř výhradně německým obyvatelstvem, domnívám se, že většina hrobů v této části je původních německých obyvatel.
V západní části nelze přehlédnout monumentální hrobku rodiny Försterů, která byla prohlášena kulturní památkou. A ještě jeden byl zařazen mezi kulturní památky...hrob Josefa Förstera, podnikatele v kamenictví, z černé švédské žuly. Na něm najdete sochu truchlící ženy z bílého laaserského mramoru.
V nové části hřbitova jsem našla pomník několika vojáků Rudé armády, kteří tu zřejmě padli (bližší informace nevím), a také hrob jedné řecké ženy. Po 2. světové válce se do Zlatých Hor dostali i Řekové a na hřbitově v Horním Údolí (osadě náležející ke Zlatým Horám) jsem také našla několik řeckých hrobů, na nichž mě dost zarazilo, že data úmrtí uvedená na náhrobcích jsou z posledních pár let.
Než bych prošla celý ten hřbitov, nejspíš by mi to zabralo celé dopoledne. Protože však čas už pokročil, vrátily jsme se zpátky na náměstí Svobody a rozhodovaly se, co dál.
Když jsme ve čtvrtek projížděly náměstím, viděla jsem ve výloze jednoho obchodu krásného plyšového medvídka. Protože je už dlouhá léta sbírám, chtěla jsem si ho koupit jako suvenýr. A tak jsme pátraly po tom obchodu, který byl od nás nakonec jen pár kroků. Nakonec jsme se ale rozhodly, že nákup tam odložíme na odpoledne, abychom to nemusely nosit s sebou.
Protože se blížilo poledne a už jsme cítily hlad, rozhodovaly jsme se, kam si zajdeme na oběd. Nakonec to vyhrál Bufet Lukas (Náměstí Svobody 28...píši to proto, že v Mapách.cz se nedá najít), kde se naskýtala bohatá nabídka nejrůznějších jídel. Daly jsme si svorně zeleninový salát s krůtím masem, sýrem a opečeným toastem, ke kterému byla gratis buď polévka nebo malinovka...a ta tedy byla, jedna báseň. I přes zataženou oblohu bylo dost horko, a tak takové vychlazené osvěžení přišlo k chuti.
Posadily jsme se ke stolu a čekaly, až nám jídlo přinesou. Mezitím si k nám přisedl manželský pár ve středních letech, velice sympatičtí lidé. Dali jsme se do řeči a jakmile jsme se, po jejich konstatování, že jsme podle řeči určitě z východních Čech, zmínily, že z Orlických hor, zeptali se nás, zda známe Neratov. Odpověděla jsem jim, že tam pracuji, a už se rozproudil čilý hovor. Díky nim jsme nakonec měly program na neděli.
Pověděli nám totiž o Horním a Dolním Údolí. V Horním Údolí se nachází jeden z mála celokamenných kostelů v ČR a je to kousek od autobusové zastávky. Původně jsme měly v plánu jet tam hned odpoledne, ale nakonec to dopadlo jinak.
Najedly jsme se, rozloučily se s našimi spolustolovníky a vrátily se na náměstí. Naproti přes silnici jsme si všimly kavárny Mevan´s Coffee, a tak jsme se tam zašly podívat. Já si dala indiána s jahodovým sněhem a k tomu karamelové ledové latté, maminka zmrzlinu, a tak jsme poseděly uvnitř, kde byl příjemný chládek.
Odtud jsme se vydaly k infocentru, které se nachází na klidném místě kousek od náměstí. Protože bylo ale ještě zavřené, poseděly jsme venku a já se dokonce mohla připojit na městskou wi-fi. A to se nakonec ukázalo být rozhodujícím pro náš odpolední výlet. Rozhodly jsme se, že zajedeme na Rejvíz, další osadu patřící ke Zlatým Horám, zvaný perla Jeseníků, přičemž cesta vedla právě i přes Horní a Dolní Údolí, do nichž jsem se zamilovala na první pohled kvůli úžasným chaloupkám, které mám moc ráda. A samotný kostel sv. Jana Křtitele, jak jsme ho měly možnost zahlédnout, vypadal také skvostně...
Zašla jsem do infocentra pro pár materiálů a mapu a vrátily jsme se na náměstí. Rozhodly jsme se nakoupit v tom obchodě, kde jsme byly dopoledne, už nyní, a tak jsme zamířily přímo tam. Nakonec z toho nebyl jenom ten medvídek, který nestál ani tolik, kolik bych očekávala, ale pořídily jsme tam i pár dárků domů. Odtud jsme se vydaly na autobusové nádraží, kde jsme po chvíli čekání nastoupily do autobusu směr Rejvíz. Chvíli trvalo, než jsme se vymotali ze sídliště, kudy autobus projížděl, a pak už jsme se blížili k Dolnímu Údolí. Na točně v Horním jsme se otočili a vrátili se zpátky do Dolního a odtud vzhůru na Rejvíz.
Protože jsme měly v plánu navštívit Velké mechové jezírko v NPR Rejvíz, vystoupily jsme na druhé rejvízské zastávce. Bylo kolem tří hodin odpoledne. Už cestou po Rejvízu mě upoutaly úžasné chaloupky, vzorně opečovávané, jedna vedle druhé po obou stranách silnice. Zjistily jsme, že k jezírku to jsou více než dva kilometry cesty, a my měly pouze hodinu čas. Když jsme dorazily k rozcestníku Pod Rejvízem, rozhodly jsme se pro návrat, protože bylo jasné, že naprosto není šance to stihnout. Vrátily jsme se tedy na Rejvíz a já jsem navrhla, že můžeme jít na dolnější autobusovou zastávku, kilometr pod tou, na níž jsme vystoupily, abychom využily čas do příjezdu autobusu z Jeseníku, a tak bych si aspoň mohla vyfotit ty nádherné chaloupky.
A tak jsme tedy šly. Měly jsme na to zhruba půl hodiny času, ale mně to kvůli focení trvalo dlouho. Navíc mi docházela baterie ve fotoaparátu a náhradní ležela na pokoji v penzionu. Nakonec mi to ale v pohodě vyšlo a po čtvrté hodině jsme se skupinou dalších snad deseti, dvanácti lidí odjížděli dolů do Zlatých Hor. Kromě těch nádherných chaloupek a okolní náhorní plošiny, na níž Rejvíz leží, jsem měla snad poprvé v životě možnost vidět bludný balvan.
Cestou do penzionu jsem vyfotila pár těch obtěžkaných jabloní. K večeři jsem tentokrát měla vývar s játrovými knedlíčky a kuřecí po myslivecku s hranolky a oblohou. Pak jsme odešly na pokoj a navečer jsme se šly projít k nedalekým dvěma rybníkům, Rudolfovu a Selskému. Bylo pod mrakem, a tak se už moc dobře nefotilo.
Oba rybníky se nacházejí kousek pod polskou hranicí. Zpátky jsme to vzaly právě pod hranicí a já se podívala pár metrů „za čáru“ do polského Konradówa. Odtud to je do penzionu něco málo přes 600 metrů.
Později večer se dalo do deště a pršelo zřejmě celou noc. Problém byl v tom, že jsme chtěly mít otevřená okna, ale za deště to u střešních moc nešlo. A tak jsme je střídavě otevíraly a zavíraly, aby bylo v pokoji aspoň trochu dýchatelno, ale následkem toho se nám promáčelo povlečení, které potom dost studilo. Jinak to ale byla lepší noc než ta předešlá.
