Bylo to někdy v létě 2013. Přišel mi jakýsi mail o tom, že jsem za jakési vyplňování vyhrála voucher na pobyt na tři noci pro dvě osoby v některém hotelu či penzionu ze seznamu, který se nacházel nejspíš někde na internetu.
Bylo to celé takové zvláštní, nicméně jsem to riskla, a ono to, kupodivu, vyšlo. Volba druhé osoby, která pojede se mnou, byla v podstatě jasná. Vzala jsem s sebou maminku, v tu dobu jen několik málo měsíců po endoprotéze kolene. Daleko těžší byla volba, kam jet. Nejdřív mě napadly Krkonoše, protože jsem každopádně chtěla někam do hor, ale protože bychom jely hromadnou dopravou, bylo by to nakonec takové obtížnější cestování, a tak jsem naše nejvyšší hory zavrhla a zvolila, já, patriotka Orlických hor až do poslední buňky, Orlické hory, konkrétně malý rodinný penzion Arnika na Staré cestě v Deštném v Orlických horách. Zavolala jsem tam a s moc milou majitelkou domluvila potřebné náležitosti.
Bylo třetího září, když nás můj brácha časně ráno zavezl ke sloupku na autobus do Žamberka, odkud jsme autobusem pokračovaly do další přestupní stanice, kterou byl Rychnov nad Kněžnou. Tam jsme musely hodinu čekat na další spoj, který nás dovezl přes Lipovku, Solnici, Kvasiny, Skuhrov nad Bělou, romantické Antoniino údolí, které mám moc ráda, a Jedlovou v Orlických horách do Deštného ke kostelu, kam jsme dorazily krátce po čtvrt na deset. K našemu dočasnému bydlišti v Arnice to je odtud jen pár minut chůze.
Dostaly jsme hezký pokojíček s vlastním sociálním zařízením a krásným výhledem na hlavní hřeben Orlických hor. Majitelka byla opravdu velice milá a dobře jsme si rozuměly.
Už doma jsem na každý den plánovala, kam se vydáme, abychom se tím nemusely zdržovat na místě. A tak jsme hned brzy odpoledne vyrazily na autobus, který nás vyvezl přes Šerlich, nejnavštěvovanější místo Orlických hor, do Kunštátu, jedné z místních částí obce Orlické Záhoří. Vystoupily jsme u kostela a nejprve se prošly po hřbitově, kde jsou i četné německé náhrobky původních obyvatel. Bylo však mokro, a tak to nebylo ono. Ani počasí nebylo úplně košer, zejména ne pro mé fotografování; až později se to na přechodnou dobu hodně zlepšilo.
Vydaly jsme se tedy na cestu Kunštátem; ne po hlavní silnici, ale oklikou, až jsme vyšly v další části Orlického Záhoří, Jadrné. Orlické Záhoří je plné rozkošných chaloupek, z nichž na mě dýchá ten pravý horský duch. V Jadrné jsme se posadily do autobusové čekárny a chvíli si odpočinuly. Pak jsme pokračovaly dál Orlickým Záhořím, konkrétně Zelenkou, kde jsme se seznámily s jedním moc sympatickým chalupářem z Brna. Okukovaly jsme totiž, co to má zvláštního u své chaloupky...vysvětlil nám, že je to sklo, a nabídl nám, ať si pár kousků odneseme. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděla. Bylo to takové nazelenalé něco, větší či menší kousky, které se dají dost těžko popsat, ale uvidíte je i ve fotogalerii. Právě v Zelence se na přechodnou dobu ukázalo sluníčko...a hned to bylo znát.
Další částí Záhoří je Bedřichovka, kde stojí velká stejnojmenná chata. Já jsem zašla ještě kousek po vedlejší cestě směrem k Přírodní rezervaci Bedřichovka, ale za chvíli jsem se vrátila a pokračovaly jsme dál po silnici zhruba kilometr a čtvrt, k nejseverněji položené autobusové zastávce celého Orlického Záhoří, které je velmi dlouhé (jen od Chaty Bedřichovka po autobusovou zastávku Černá Voda, která je nejjižněji situovanou částí Záhoří, to je něco málo přes sedm kilometrů, avšak pokud se vezme do úvahy hranice katastru v místech, kde protíná silnici II/311, musíme přidat ještě celé čtyři kilometry navíc), odkud jsme se vrátily zpátky do Deštného.
Nedaleko Arniky se, také na Staré cestě, nachází Ateliér Zvonaře a Hrnčířky, kam jsme se po návratu zašly podívat a nakoupit nějaké věci. Mám doma krásný hrníček s ptáčky, který jsem nějakou dobu používala, ale teď už si ho nechávám jenom na parádu. Prošly jsme pak dál kolem koňské ohrady a budovy Horské služby, abychom si prohlédly Přírodní památku Kačenčina zahrádka, která už však v tu dobu byla odkvetlá. Odtud jsme prošly zbývající část Deštného - Zákoutí a vrátily se do penzionu.
Už si nepamatuji, co jsme měly ten den k večeři (platily jsme si polopenzi), ale vím, že po ní následoval moc dobrý jablečný štrůdl. A takto tedy skončil náš první dovolenkový den v Deštném.
