Druhý den naší dovolené se nesl ve znamení zataženého dopoledne a proměnlivého odpoledne, a také nečekaných zvratů oproti tomu, co jsem plánovala.
Týmž autobusem, kterým jsme den předtím přijely do Deštného, jsme dopoledne odjely na zastávku Sedloňov, odbočka Šerlišský Mlýn, odkud jsme se vydaly vzhůru po modré na hlavní hřeben. Horní Sedloňov znamená pořádné stoupání, ale nakonec jsme zdolaly to nejhorší. Bohužel mi brzy začala docházet baterie ve fotoaparátu, až nakonec došla úplně. Také jsme někde zřejmě špatně odbočily, neboť v těchto místech se kromě značených cest nachází také spousta lesních cest a cestiček. Z našeho cíle, Sedloňovského Černého Kříže, tak nakonec sešlo. Zmáčené jsme se vrátily do Deštného někudy po úbočí Kamenného vrchu (1037 m), takže jsme od našeho původního cíle nemohly být příliš daleko.
Na odpoledne jsme měly naplánovaný výlet na Vesmír, což je Diecézní centrum života mládeže v Deštném, ale docela stranou od hlavního ruchu, vysoko na kopci, u zchátralého kostela sv. Matouše, odkud jsou nádherné rozhledy. Měly jsme jet dva kilometry do Jedlové v Orlických horách, další součásti Deštného, a odtud vzhůru do prudkého kopce. Jelikož jsme to tam neznaly, jely jsme pořád dál, až se mi zdálo, že už to musí být nějak moc dlouhé. Ve skutečnosti jsme měly za sebou celé Antoniino údolí, které měří hezkých pár kilometrů, a najednou mi kolem očí bleskla cedule Skuhrov nad Bělou. Vystoupily jsme tedy tam a asi půl hodiny čekaly na autobus, který nás zaveze zpátky do Jedlové. Bohužel ještě zajížděl do Uhřínova, a tím se to ještě protáhlo.
Vystoupily jsme tedy v Jedlové a vydaly se ke sv. Matouši. Počasí se oproti ránu o hodně zlepšilo, ale přesto se mraky ještě dost honily. Prošly jsme okolí kostela a hřbitova, nakoukly na Vesmír, a rozhodovaly se, co dál. Mým snem bylo vidět osadu Luisino Údolí, která se nacházela čtyři kilometry daleko. Kvůli včasnému návratu na večeři jsme to ale nakonec nechaly být a vrátily se po Naučné stezce Deštné v Orlických horách zpátky do penzionu. Cestou jsme minuly lanový park a také penzion a restauraci s velmi poetickým názvem Kozí chlívek, kde mají pokoje pojmenované po kytičkách (Růžový, Levandulový, Pampeliškový atd.) a podle nich barevně sladěný interiér. V klidu jsme došly do penzionu, a druhý den byl za námi.
Já jsem večer ještě seděla nad mapami a dumala, kudy by bylo nejlépe se dostat do Luisina Údolí, protože nám zbýval poslední celý den. Nakonec jsem vymyslela plán, který podrobněji popíši v dalším článku.
