Zvířátka mého syna

Právě jsem na své ruce odchytla mravence. Asi mu chutnám.

Mému staršímu synovi jsou tři roky. Loni jsme si četli o zvířátkách. Vysvětlovala jsem mu, že jsou zvířátka, která můžou žít s lidmi doma, některá mají jen pelíšek, jiná vlastní chlév. A pak tu máme i volně žijící. A ty v zoologických zahradách, která jsou většinou moc vzácná nebo z dalekých krajů, ale normálně žijí venku v přírodě. Strašně moc se mu to líbilo. Když vidíme na procházce nějaké zvířátko, tak typuje, kde žije. Jestli doma nebo venku. Tři dny u nás žil šnek. Jmenoval se Ódý a bydlel v plechovce od bonbonů na pampeliškových listech. Podle Ríši se z něj stal šnekulka domácí. Tudíž pro něj bylo loučení s Ódým dosti bolestné. Snažila jsem se mu vysvětlit, že venku mu bude lépe (v duchu jsem už viděla ochranáře zvířat, jak nám demonstrují před domem za záchranu nebohého hlemýždě). Synek pojal rozlučku po svém. Vysadil šnek na nejvyšší pampelišku a se slovy: „ Teď si šnek venkovní.‘‘, ho zanechal svému osudu. Riška má svou láhev na pití. Z ničeho jiného pít nechce. Ačkoli to umí i z těžkého půllitru. Na návštěvě u babičky a dědečka do ní nasbíral mravenečky. Rozhodl se je domestikovat bez mého vědomí u sebe v pokoji. Vybalila jsem mu tašku a láhev položila na noční stolek u jeho postele. Ríšulka v pokojíčku osiřel a jal s mravence ubytovat. Rozhodl se, že budou bydlet skoro všude. Věnoval jim traktůrek i s valníčkem, místo na spodu skříně, které jim vystlal ponožkami, dokonce jim věnoval i část své postele, kufřík s krtečkem, krabičku na pastelky a křídy, batůžek na výlety… a mnoho jiných prostor. Další den ráno jsem kutila snídani. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že nám mravenci lezou cukrem, po šťávě, že jich je plná rajská omáčka zapomenutá na sporáku, dokonce i můj neumytý hrnek od večerního čaje. S vervou jsem je začala likvidovat houbičkou na nádobí (nic lepšího nebylo po ruce). Ve stejnou chvíli přiběhl uplakaný Ríša, že mu utekli mavenečči. Jako expedice jsem se šla podívat (spíše jsem byla tažena) do synkova pokoje, kde měli být. Avšak našli jsem opuštěné pelíšky. Pouze hromádky ponožek, slipů, kapesníčků a jiného šatstva, kterým se jim snažil zvelebit pobyt u nás. Syn samozřejmě musel k prarodičům, abych mohla celý domov řádně vystříkat Biolitem. Nemohla jsem ho nechat čuchat ten smrad (a prý nová vůně). A hlavně jsem ho nemohla nechat koukat se jak mu hubím kamarády. Ještě teď jich tu pár leze, tak to ráno zkusím znovu. Doufám, že tentokrát si už nic nepřiveze.