Tatínek

Pokud Vás obtěžuje nostalgie a vzpomínky, raději nečtěte dále.

Můj život ovlivnilo mnoho lidí a jen několik málo mužů. V neposlední řadě i můj tatínek.

Z ranného dětství mám několik matných vzpomínek. Jak mne a mým sourozencům hrával loutkové divadlo...Z dospívání si jich pamatuji mnohem více. Na příklad jak jsem seděla na parapetu okna, vykuřovala si jednu z prvních cigaret (sladkých 14 let) a tatínek mne přistihl. Nebyl obvyklým rodičem, nezfackoval mne, nenadával, přešel to pouhou jednou poznámkou: Smrdíš jak popelnice. A na dlouhou dobu bylo po kouření.

Vybavuje se mi jeho knír. Nic okázalého, jen decentní knírek. Velké pomněnkově modré oči. A hlavně ten dobrácký výraz.

19. února 2006, dopoledne

Právě jsem u svých prarodičů. Můj malý synek právě prozkoumává dům. Nedávno se naučil chodit, tak toho využívá k různým objevům předmětů mu dříve nedostupných.

Zvoní telefon, sousedka, mám přijet domu, z bytu se line neskutečný zápach.
První myšlenka: taťka měl odjet ke kamarádovi, jistojistě nechal nedojedené jídlo na kuchyňské lince (jednou zapomněl rizoto v troubě, tudíž důvod k této dedukci byl).

Můj bývalý přítel mne odvezl do mileného domova. Již po cestě mne napadla ohavná myšlenka, co když to není jídlo, ale taťka. Hloupost, je to zdravý padesátník.

Odemkla jsem dveře od dvoupodlažního domu, kde jsme žili. Fuj! Opravdu to byl puch, že by zabil i vola. Sousedka vyběhla na chodbu. Sdělila jsem jí svou domněnku o zkaženém jídle. Potvrdila mi, že tatínka od úterý neviděla (byla neděle).

Přesunuli jsme se po schodišti až k našemu bytu. Odemkla jsem dveře, položila poštu na stolek v chodbě a ... málem umřela.

Tatínek, k nepoznání, ležel mezi dveřmi do svého pokoje. Domácí modré tepláky, zelenou mikinu, šedé ponožky a pantofle nepřirozeně vyzuté. Tváří k zemi, tělo, co do objemu dvojnásobných rozměrů.

Byly to vteřiny, co mne sousedka i s bývalým přítelem vytáhli ven ze dveří a zabouchli.

Vzpamatoval jsem se až po několika minutách, neomdlela jsem a přece si nic nepamatuji. Doušek silné kávy, jakoby mi dal facku. Sedím u sousedů v bytě, bílá pohovka příjemně hřeje, teplo, hořká káva. Dozvěděla jsem se, že mezitím zavolala prarodičům, co se stalo, dokonce i kontaktovala policii.

Jen jsem seděla a snažila se vnímat, co mi okolí říká, co mi sdělují lidé kolem mne. Nic! Jen ta teplá pohovka, hořká káva, teplá místnost s vkusným zařízením a zima ve mně.

Přijela policie, dva postarší milí páni. Okamžitě pochopili situaci a byli více než-li ohleduplní. I tak jsem musela nahoru. Seděla jsem v kuchyni, zavřené dveře, panák vodky, jeden odešel zavolat lékaře a pohřební službu, druhý mi dělal společnost.

Přijel fotograf, pohřební služba a v neposlední řadě lékař i s řidičem sanity.

Nepatrná poznámka: „Fuj to je smrad. Já se z toho snad pobleju. Teď jsem vobědval."

„ Vypadni!" vylítlo ze mne, „Vypadni nebo tě z těch schodů skopnu."

Chápu, že to je velmi nepěkná situace, ba dokonce s prominutím odporná, ale pokud řídím sanitní vůz a vozím po nedělích patology k mrtvolám, musím mít určitý přístup a bez pardonu: Držet hubu!

Tatínka odvezli, zbil jen hrnek s vyschlým logrem, prázdný byt a skvrna na koberci.

Dva týdny jsem vyklízela byt. Moji prarodiče hlídali toho mého malého broučka a já třídila, vyhazovala a balila. A kdo mi pomohl? Moji sourozenci? Moje máma (rozvedli se)? Ne! Sousedi a přátelé. V podstatě úplně cizí lidi.

Moji nejbližší (až na babičku dědouška) přijeli vybrat pouze ty nejlepší kusy nábytku, květiny, něco málo knih...atd. Nepomohli mi nic zařídit, nepřispěli mi finančně, neposkytli ani radu.

Nakonec jsem se dozvěděla jak jsem všechno schrábla a nic jim nedala. Jaká jsem potvora, že tatínek neměl ani pohřeb, jen kremaci bez účasti lidí. Samozřejmě, že mi to nikdo z nich neřekl do očí, dozvídala jsem se to od známých, jen drby, ale mé rodině velmi podobné.

Můj tatínek, podle policie zemřel z chorobných příčin, 15. února. Já si ovšem myslím něco jiného. Měl své zvyky, které neměnil, už to mi napovídá, že to muselo být o den dříve, pravděpodobně večer a z chorobných příčin? Nevím, co tím byrokracie míní, asi nemoc (zdravý byl jak řípa) a nebo přirozenou smrt?

V roce 2006, 19. února, jsem přišla o milovaného tatínka a 20. února byla zase o rok starší.

Nikdy nezapomenu na ty milá slova, povídání u odpolední kávy, společné vaření, nadávání na politiku, to jak mne doprovodil k prvním volbám, jak na mne občas čekával před školou, jak mi varovával čaj, když jsem byla nemocná, jak mne uměl rozesmát a jak moc dokázal milovat svého vnuka.

Mrzí mně, že nevidí vnoučka vyrůstat, že nikdy nepoznal svého druhého vnuka a že nevidí jak se ze mě stala schopná svobodná matka. Mrzí mně, že tu není s námi a neprožívá s námi všechny radosti a malé krásy všedních dnů.

Nikdy nezapomenu, že jsem měla tatínka, na kterého jsem mohla být hrdá, kterého byla pro mne čest mít za otce a smět ho milovat.

Nikdy nezapomenu, že můj tatínek byl dobrý člověk.