Naděje

Jak známé pořekadlo praví: Naděje umírá poslední.  

Někdo vnímá naději jako něco, co mu poskytne kýžený přístav pohody a štěstí. Někdo jiný může vidět naději ve svém počínání. Někdo vidí naději v budoucnosti. A někdo cítí naději z lidí. 

Naděje. Pocit, jenž potlačuje obavy, strachy, zoufalství. Naděje opak beznaděje. Naděje to opravdu poslední, co nám většinou zůstává. Naděje.

Před nedávnem jsem se kamaráda při jednom polemistickém dialogu zeptala, co pro něj znamenám. Bez váhání, bez rozmyslu, bez chvilky otálení mi řekl: " Jsi má naděje."

Zarazilo mne to. Nečekala jsem natolik intimní odpověď. Vlastně jsem nečekala nic. Nebo alespoň nic tak mocného, čímž pro mne naděje je. Naděje? Naději ve šťastnější život, v krásné zítřky, v lepší budoucnost, v to, že již nikdy nepozná samotu a opuštění? Naději ve spřízněnou duši? 

Naděje jsou různé. Může jím být cokoli. Od malicherných věcí, přes víru v budoucnost až po naději v lidskou bytost.

Ale hlavně, i přes svou různorodost, je ta největší naděje...v nás. V nás lidech, v našich činech, v našich myšlenkách, v našich srdcích.