Jsou války nevyhnutelné?

V posledních letech nebyl okamžik absolutního míru. Neustále se na naší planetě válčí.

Bezesporu jsou války řešením sporu. O tom není pochyb. Ale jsou inteligentním řešením? Viděl někdy někdo tlupu berušek jak jdou do boje s mravenci? Na ramenou nesou střelné zbraně, v batůžcích mají jedy a za nimi táhne obrněná divize sarančat. Chtějí se poprat o rozlehlou louku plnou květů. Dost absurdní představa. Vždyť člověk je Pánem tvorstva, na vrcholu pyramidy přírody. Blbost! Co by dokázal člověk s holýma rukama? Usmrtil by mědvěda? Nebo je maximálně schopen zašlápnout mravence? Jsme součástí přírody a žádný živočišný druh nebyl schopen se natolik vyvinout jako právě Homo Sapiens. Ale jsme vyvinuti k dokonalosti? Umíme si vyobit mnoho užitečných věcí a zároveň i zbraně hromadného ničení. Všeobecně se učíme býti přístupní kompromisům. Je válečný stav kompromisem? Ne! Je to pouze řešení nějakého konfliktu a to dosti hloupé řešení. Má smysl bojovat za svobodu? Samozřejmě, ale jak mohu bojovat za tak honosnou myšlenku a přitom brát svobodu jiným (minimálně svobodu názoru). Je správné bojovat pro svou víru? To nechám na uvážení ostatních, ale chtěli by Bůh, Alláh či Budha, aby se pro ně prolévala krev neviných lidí? Nehlásá každá víra mír a lásku? Samozřejmě tu existují i stoupenci radikálních hnutí jež mi dozajista budou oponovat, ale je to potom správný výklad božího slova? Vždyť je jedno jak tu vševědoucí bytost nazvu, jak se modlím. Pořád je to ta samá bytost. Dokonalá ve své neomylnosti, všeznalství, inteligenci, lidskosti. A co války za získání území? Máme snad právo brát domovy jiných i když z hystorického hlediska by náležely k naší vlasti? Kdo nám to právo dal? Nikdo, sami jsem si ho přivlastnili. Nesmyslnost, pro kterou je člověk ochoten započít tak zkázonosnou věc hraničí z blbostí. Slyšel někdo říct malé dítě, že chce zemřít, protože jeho vlast chce víc nerostného bohatství, protože nějací páni "tam nahoře" nemají dosti plná korýtka? Proč by za idee mocichtivých měli umírat neviní? Svlékla bych je donaha a vyhnala někam na louku. Tam ať si to vyřídí mezi sebou. Myslím si, že by je to rychle přešlo. A přihlížející by se ještě pobavili. Na vlastní kůži jsem válku nezažila a můžu jen doufat, že ani já a ani mí potomci nic takového nezažijeme. I když, kdo ví? Třeba "pány tam nahoře" napadne, že potřebujeme víc místa a nebo že náš Bůh je ten jediný a praví.