Chrlič na pískovišti

Zase jednou sedíme na pískovišti a dětičky si hrají. Pozoruji je z dálky. Už nejsem jejich největší parťák. Už mě nepotřebují na každou bábovku, na každý tunel nebo hradbu. Nyní už jsem žádána pouze při pofoukání bolístky, rozřešení rozmíšek a utření písku z pusinky.

Mám čas na hovory s ostatními rodiči, ale popravdě řečeno až na pár osoby něžného pohlaví a na jeden pánský element se tady s nikým nedá rozumně promluvit.

Né, že bych nutně musela konverzovat o politice (beztak jí nerozumím), o antické poezii (tomu rozumí málokdo) nebo o filozofických otázkách bytí (moc složité téma na dvouhodinku odpočinku). Ale jsem zvyklá bavit se slušně. Minimálně v míře té, aby si mé děti domu neodnesly novou slovní zásobu hanlivých ne-li přímo vulgárních výrazů. A také alespoň trochu smysluplně. Osobně mě totiž nezajímá kdo, kde a s kým a už vůbec ne dlouhosáhlé diskuze o počasí a podobně. Stačí se totiž rozhlédnout kolem sebe. Pokud je na severu a na jihu jasná obloha bude dnes i zítra pěkně, pokud ne, můžu maximálně běžet na balkon a uklidit křesílka, aby nebyla mokrá, popřípadě, aby je nevzal vítr z případné bouřky. Nic víc stejně s počasím nenadělám.

Nejsem dokonalá matka, ale mé děti jsou pro mě vším. Ano, je to klišé a dost otřepané, ale bezesporu nejpravdivější, jaké znám.

Nikdy by mě nenapadlo, že jakákoliv matka v mém okolí by mohla oslovovat své dítko jinak, než mám já ve zvyku.

Och ta sebestřednost.

Obvykle syny oslovuji zdrobnělinami jejich jména, s tím používám výrazy spjaté s malebností českého jazyka a jeho dokonalostí v zdrobňování a změkčování. Broučku, sluníčko, lístečku, miláčku, ječmínku, pusinko, bublinko, rarášku, štěstíčko…a mnoho dalšího. Výrazů by to bylo nespočet a jeden od druhého v záplavě mazlivého šepot k nerozeznání. Když mé děti zlobí, oslovuji je výhružně zkráceninou jejich křestního jména, Ríšo a Pájo. To už tuší, že je zle a mamka se bude zlobit nad jejich novou čertovinou. Jinak jsou to mí milovaní Ríšánek a Pavlíček.

V mé zahleděnosti do rozněžnění nad dětskou dušičkou mne vytrhla svérázná osoba, oslovující svou nejmladší dcerku, debile. Nechce se mi psát, kolika nadávkami jí byla schopna počastovat. Vyhrožování, neřvi nebo tě snad už fakt zabiju, už bylo nad mé síly.

Pro vysvětlení, pětiletá dívenka se odřela a plakala, přesně tak, jak je zapotřebí, aby máma přiběhla, bolístku pofoukala, utřela slzičky a ukonejšila porouchané sebevědomí. Jenže její matka byla očividně jiného názoru a pláče bylo víc, než mohla snést. V návalu zlosti pronesla, co pronesla.

A to nebyl jediný případ vybrané mluvy ten den.

Následně jsme se dozvěděli, že ta a tamta holčička jsou deb... krá… a taky úplně na ho… Tak to už by bylo moc i na otrlejší povahy než jsem já (doufám).

Kultura mluvy na zdejších pískovištích je pod bodem mrazu. A mě se opravdu nelíbí, že tímto způsobem se mé děti dostávají k výrazům, které by normálně neměly šanci zaslechnout. Vím, že by si je časem odněkud přinesly a zařadily je do své slovní zásoby, ale vůbec se mi nelíbí, že by to mělo být v tomto věku a na místě, kde se mají cítit zcela bezpečně. Na místě, kde by si měly zdokonalovat sociální vazby a bavit se.

Nezbývá nic jiného než přestat chodit na ona místa. Ale to mám s klukama pořád sedět doma? Ono u nás není moc míst, kam se s dětmi vrtnout.

Nebo mohu dotyčné osoby ve vší slušnosti požádat, aby se takto bavily v místech, kde je nemusí poslouchat ostatní. Ale pochybuji, že by se ono setkalo s úspěchem. Domnívám se, že by spíše pomohla jasná ruční domluva, ale to není můj styl.

Nechce se mi se neustále přizpůsobovat ostatním a jejich mnou netolerovatelným zvyklostem. A to jsem jinak velmi tolerantní člověk, nemám důvod pokládat jejich chování k vlastním dětem za to nejsprávnější. A nechci. Chci svým dětem do života předat nejen toleranci, ale i slušné chování. Ono za slušná slova, poděkování, pozdrav a podobně jim pusa neupadne. A žumpu si z ní dělat nemusí.

Respektuji zvyklosti ostatních lidí, ale nemám důvod tolerovat věci, které se mi nelíbí, ba přímo příčí. Ať si na sebe takto mluví doma, kde jsou na tyto výrazy zvyklí a neučí mé děti a ostatní děti své postoje. Já jim také nevnucuji své názory a postoje k určitým věcem. Ano, přijde doba, kdy se naše děti rozhodnou pro vlastní morální zrcadlo, ale není nutné jim ho pošpinit v tak brzkém věku.

Ještě, že milá místa dětských her navštěvuje těch několik duší s morálním zrcadlem nastaveným ve stejném směru mého pohledu, jinak už bych asi rezignovala.

Dnes jdu na pískoviště, doufám, že již seberu odvahu a projevím svůj názor i na správných místech a ne zde, kde se to jaksi míjí účinkem.

…..

Autorka si je jistá, že jednoho dne její potomci do svého slovníku přijmou vulgarismy.

Autorka se distancuje od všech forem násilí a to především na dětech – mezi násilí započítává i psychický teror spojený se slovními urážkami.

Ano, autorka je velmi naivní osobou a dodnes si myslí, že pokud se k sobě budeme chovat slušněji, bude jednoho dne svět lepší.

…a proč ne? Vy byste snad nechtěli, aby Vaše děti a vnoučata vyrůstala ve světě, kde se nemusí bát? A začít musíme nejprve u sebe, abychom mohli měnit svět. Už jen tím, že naučíme svou krev základům slušnosti, tolerance, úcty a zároveň nenechat si nic líbit.