Boty

„Dříve, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život: obuj si moje boty a projdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, projdi roky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš.“

Mnoho lidí mluví o tom, jak je jejich život těžký a jak je těžké chodit v jejich obuvi. Doporučují svým známým i neznámým, ať si o za ně na chvíli vyzkouší, ať ujdou cestu, kterou již ušli oni a ať pak teprve soudí jejich kroky. Ten citát chápu, chápu, co tím lidé chtějí říci. Že nemůžeš soudit, když jsi tam nebyl, neprožil, necítil.

Avšak osobně bych své boty nikomu nepůjčila. Mám proto několik racionálních i sobeckých důvod.

Nejsem ani krkavá ani majetnická, ale pokud ponechám obuvi její metaforickou podobu, pak na nich stojí můj život.

Jsem žena a ráda nosím dámskou obuv, v pohorkách, kanadách či holínkách mě jen tak nepotkáte.

Vzhledem k velikosti mé nohy, jsou mé boty malé. Příliš malé na to, aby se obuv byla sehnána kdekoli a její pořizování neprovázely obtíže a příliš velké na to, aby v ní chodilo dítě.

Mé boty bývají úzké. Sotva si v nich protáhnu prsty u nohou. Pokřivují klenbu nohy pouze určitým způsobem a ta se poté odmítá vrátit do společností požadované polohy.

Mé obutí je vhodné do suchého a teplého podnebí. V krajinách zasněžených by v nich nohy trpěly chladem.

Většinou nosím obuv vhodnou na rovný nerozeklaný povrch, jinak hrozí zvrknutí či snad zlomenina.

Se svou obuví nemohu na pláž, do písečných dun, do hor, do lesa ani do kaluží.

Přesto mají dvě obrovské výhody.

Díky vysokému podpatku mi dávají jistý nadhled nad celou tou obrovskou cestou, kterou jsem v nich ušla a kterou ještě budu muset ujít.

A vždy je mohu zout a jít dál bosa. Možná uštědřím nějakou tu ranku od ostrého kamene, možná mne potká cestou hmyz, který mne kousne a možná šlápnu do něčeho nepříjemného, ale díky tomu nadhledu, co mi poskytlo to, že jsem šla nějakou dobu obutá, mi to vadit nebude.

Žít přítomným okamžikem a neohlížet se do čeho už jsem šlápla je osvobozující a nemá smysl se tím zaobírat, stejně to již nezměním a nyní se alespoň budu lépe rozhlížet kolem sebe, abych se nevonícím hromádkám vyhnula. Věřit v lepší budoucnost a krásnou cestu s okouzlujícím výhledem je naivní, ale i nadějné a naděje neumírá, dokud její smrt nepřipustíme.

Tudíž ani tak nebude důležitá ona obuv jako ona cesta, kterou v ní máme ujít. Tak proč si ty boty prostě nesundat, když mě občas tolik tlačí, dělají se mi z nich puchýře a na spoustu míst se nemůžu podívat a tím přicházím o spoustu zážitků?

Na závěr: Nejlepší na mé cestě je, že díky svým přátelům, blízkým a dětem na ní nikdy nejdu sama.