Nejsme a nebyli jsme lhostejní na našem webu k lidským příběhům a i dnes přinášíme bohužel smutný příběh malého Dominika.
Nejsme a nebyli jsme lhostejní na našem webu k lidským příběhům a i dnes přinášíme bohužel smutný příběh, tentokrát malého Dominika.
Milan bez ostychu začal vyprávět : „Poznali jsme se s přítelkyní na jedné seznamce, zhruba tři týdny jsme si v elektronickém prostoru psali. Po třech týdnech mi nová moje přítelkyně napsala zda nechci přijet a lépe se s ní poznat, ale už jsem se bál z předešlých vztahů, dle svých negativních zkušeností. Nakonec jsme se dohodli tak, že přítelkyně přijede tedy za mnou“.
Dále pokračuje: „Já v té době bydlel ve Svobodě nad Úpou a ona ve Vsetíně což bylo podle mého odhadu asi 400 km. Dohodli jsme se že jí přijedu do Pardubic naproti. Když jsem ji viděl jak vystoupila z vlaku hned jsem se do ní zamiloval. Vidíte vše velmi rychle uběhlo a jsme spolu tři a půl roku“.
Milan se nadechuje a pokračuje ve vyprávění: “ V září před dvěma lety jsem se dozvěděl krásnou událost ze budu táta, hrozně moc jsem se na to těšil. Celé těhotenství mé přítelkyně jsem jsi užíval a koukal na to jak jí roste bříško a těšil se, že přijde nový život na svět. Bohužel přítelkyně byla v rizikovém těhotenství. O přítelkyni jsem se opravdu snažil co nejlépe starat. V dubnu 2017 mi přítelkyně začala doma krvácet a tak jsem neváhal a volal rychlou zahranou službu, ta přijela asi až po půl hodině. Když jsem viděl pohled setry na saniťáka, tak mi bylo jasné, že se něco děje. S přítelkyní spěchali do Trutnova do nemocnice. Volal jsem tam asi po hodině co ji odvezli na gynekologii a tam mi setra s klidným hlasem řekla, že mi po telefonu nemůže nic říct a že mám zavolat přítelkyni a že mi prý všechno řekne.“
Milan má slzy v očích, ale nepřestává vyprávět: „Volal jsem přítelkyni a ta mi řekla, že pomalu začíná rodit a že půjde na císaře a že jí převážejí do Hradce Králové do Fakultní nemocnice. Stále jsem pak i do Hradce Králové volal, ale bohužel mi nemohli nic říct. Ráno v sedm hodin jsem dostal tolik očekávaný telefonát, ve kterém jsem se dozvěděl, že přítelkyně i miminko jsou v pořádku a že za nimi můžu přijet. Sedl jsem co nejdříve na autobus a jel za nimi do Hradce Králové. Mé první kroky vedly za přítelkyní na gynekologii. Bohužel jsem viděl smutný pohled jak leží pod kapačkami, ale věnovala mi hned několik úsměvů. Bez květiny bych pochopitelně nepřišel. Po několika minutách jsem se přítelkyně zeptal jestli můžu jít za našim malým Dominikem“.
Své vyprávění dokončuje s rozpaky: „Přišel jsem za ním na JIP a když jsem ho viděl v tom inkubátoru, tak mi vyhrkly slzy štěstím. Chtěl jsem mluvit s paní doktorkou jak to s malým vypadá a jak na tom je. Paní doktorka mi řekla že malému nefunguje jedna ledvina, ale že se s tím dá žít. Nemusím se prý bát. Asi po pěti dnech přítelkyni pustili domů a za malým jsme jezdily a volali každý den jak na tom je. Po dvou měsících malého Dominika pustili domů a my jsme si užívali rok šťastných rodičů, ale věděli jsme, že Dominik je opožděný a že mu vše bude trvat déle. Každý měsíc jsme jezdily s Dominikem do Hradce Králové do Fakultní nemocnice na dětskou kliniku. V dubnu 2018 jsme měli dohodnuté, že si nás na klinice nechají na týden a že budeme mít s Dominikem různá vyšetření. Po nich jsme se dozvěděli, že Dominik nebude chodit ani mluvit s pravděpodobností 80 procent. Od té doby co toto všechno víme se snažíme sehnat vetší byt a to buď od Městského úřadu a nebo Obecního úřadu. Ale zatím bez výsledku.“
