Schmitzer ve Švandově divadle přiznal „ukradenou“ píseň

http://fles.fsv.cuni.cz

Na podium vchází zarostlý, ale s jiskrou v oku, v ruce svou dvanáctistrunnou kytaru a pomalu usedá na židli uprostřed pódia. Všechna světla jsou nastavena na něj a diváci v hledišti netrpělivě čekají na první slovo. Jiří Schmitzer se nemusí ani moc snažit, aby na tvářích posluchačů vyloudil úsměv. V sále se uvelebí dobrá nálada.
Schmitzer, který loni vydal s velkým úspěchem svou čtvrtou desku Sbírka kiksů (Živě z Balbínky), vykládá o všem, co ho napadne. Vysvětluje, že je zarostlý proto, že hraje v jednom divadelním představení bezdomovce, a vypráví, co o něm napsal kdysi nějaký kritik („Jestli český folk někam směřuje, tak Jiří Schmitzer v tom rozhodně nejede.“). Povídání prokládá samozřejmě zpěvem. Když Schmitzerovi praskne struna, musí si ji asi čtvrt hodiny sám natahovat. Nečekanou situaci vyřeší tak, že popisuje svou marketingovou strategii. Na první místo každého alba prý dává naschvál nejhorší píseň. Případný zájemce si desku pak prý koupí proto, aby zjistil, zda další písně jsou stejně hrozné (ne-li horší) než píseň úvodní.
Dozvídáme se také například, že píseň Kaluž Schmitzer z velké části převzal z anglické verze, kterou kdysi slyšel na Radio Luxemburg (v době komunismu u nás zakázaná stanice). Kromě zmíněné Kaluže zaznívají hlavně písně z alba Recitál (Hodinky, Letní louka, Pramen) nebo Bouda (Bouda, Bynďa, Víla). Vulgarismy zpěvák nahrazuje významným mrkáním, a tak je koncert vhodný i pro děti.
Po přestávce vezme Schmitzer kytaru pevně do ruky a hraje jako o život. Jako by si řekl, že už toho napovídal dost. Hraje téměř bez pauzy, bez promluv. Zpívá jednu skladbu za druhou a diváci se dostávají opět do varu. Když oznamuje poslední píseň večera, je v sále cítit smutek. A tak Schmitzer dvakrát přidává. Pak se ukloní, pronese, že už nepřijde, protože vždy chce odcházet z divadla první, a to také udělá.

Tereza Vondráková

Tento článek vyšel v tištěné verzi http://fles.fsv.cuni.cz/pdf/fles2009_13.pdf