Jean-Claude Van Damme představuje svou lidskou tvář

- Vyhaslá hvězda 90. let se vrací v překvapivé roli sebe sama - V JCVD neútočí na nepřátele, ale na city

http://fles.fsv.cuni.cz

„Dneska se sám sebe pořád ptám, co jsem pro tenhle svět udělal. Nic! Neudělal jsem nic,“ zoufá si v jedné scéně ikona akčních filmů z dob, kdy správný hrdina nelikvidoval zlosyny arzenálem střelných zbraní či nadpřirozenými schopnostmi, ale výhradně pomocí smršti úderů a kopů nějaké z asijských bojových technik. Tyhle časy jsou už dávno pryč. „Svaly z Bruselu“, jak se belgickému karatistovi přezdívá, už dávno znějí víc jako přízvisko, za nímž stojí cynický výsměch, než jako obdivné pojmenování muže, jehož tvář (a svaly) nosili školáci na tričkách.

Van Damme se v průběhu let propadl z pláten kin na videokazety a DVD. Velké filmové produkce byly nahrazeny snímky natáčenými v rumunských a bulharských hangárech z vlnitého plechu se stále dokola se opakujícími nesmyslnými zápletkami, mizivými rozpočty a zisky, které náklady vrátí jen do té míry, aby si hlavní hvězda a producenti připsali na účty šesticifernou sumu, a ještě zbylo na natočení dalšího zbytečného filmu. Tak i Van Damme si byl nucen konečně přiznat, že pokud nechce skončit v propadlišti dějin jako vysmívaná či litovaná „bývalá“ hvězda, musí se z tohoto bludného kruhu dostat.
Snímek JCVD mu nabídl velkou příležitost, od premiéry v létě minulého roku jej provází nadšené ohlasy kritiky i fanoušků. Komorní film s rozpočtem pouhých deseti milionů eur v kinech přesto propadl (zejména v těch amerických) a utržil jen kolem tří milionů eur. Nějaký zisk ale zřejmě ještě přijde z prodeje DVD, což je, jak už víme, Jean-Claudova odvěká doména.

Mladý režisér Mabrouk El Mechri si nicméně přes výhrady studia prosadil Van Dammovu účast na filmu a napsal mu scénář přímo na tělo. Zároveň příběh volně spojující realitu s fikcí využívá jako pozadí pro utahování si z praktik béčkové kinematografie, fanouškovskou oslavu svého hrdiny i jeho polidštění, někdy až shození v očích diváků. JCVD je film nejednoznačný a zcela jinak jej budou vnímat příznivci titulní postavy a ti, kteří ho neznají nebo o něm jen slyšeli. Připomíná psychologické drama, absurdní krimikomedii a reminiscenci na kariéru, životní úspěchy i hluboké propady belgického herce.
Už v úvodní akční scéně, která - byť parodická - je Van Dammova nejlepší za posledních minimálně deset let, pocítíme plnou hořkost života podřadné hvězdy účinkující v podřadných filmech. Neschopní kaskadéři, papundeklové kulisy, směšné pyrotechnické efekty a pubertální asijský režisér, který na hercovy protesty reaguje pohrdavým: „On si snad pořád myslí, že točí Občana Kanea.“

Sledujeme Van Damma, kterak u soudu bojuje za opatrovnictví své dcery, jež s ním žít nechce, protože se jí kvůli němu spolužáci posmívají. Prosí producenta, že bude hrát zadarmo, jen když ho nechá natočit slušný film ve studiu namísto dalšího propadáku z Bulharska. Nemá z čeho zaplatit právníkům, kreditní karty jsou zablokované, a když žádá vlastního agenta o půjčku, ten předstírá, že ztrácí signál. Zdá se, že horší to už být nemůže, ale den ještě zdaleka nekončí. Po návratu do rodného Bruselu Jean-Claude nechce nic jiného, než se uklidit do ústraní a dát se trochu dohromady. Shodou náhod se ale ocitne na poště, která je právě obsazená trojicí amatérských, nicméně všehoschopných zlodějů. Ještě amatérštější policisté však označí za lupiče nešťastného herce („Jean-Claude Van Damme vykrádá poštu, pošlete posily!“), který je ale jen bezmocným rukojmím a má pořádný strach.

Zajímavou myšlenku ukázat dříve slavného hrdinu ve filmu, kde musí čelit skutečnému světu, však režisér omezil jen na už mnohokrát viděný příběh s klišovitými postavami hloupých policistů a party lupičů, ve které obligátně najdeme jednoho zlého a jednoho hodného. Jednorozměrné postavy sice podtrhují Van Dammův komplexní charakter, ale už tolik nebaví a rovněž scény z pošty ubíhají v příliš pomalém tempu.

Snímku naopak pomáhá slušná kamera snímající přes zrnitý filtr, potemnělá atmosféra a příjemně melancholicko-satirická nálada. Vrcholem je pak šestiminutová scéna, ve které Jean-Claude hovoří do kamery, přímo k divákům a se slzami v očích si vylévá srdce. Mluví o krušných začátcích, řadě nepovedených manželství, drogách, neúspěších. Vzkazuje fanouškům, že jim hodně dluží a hodlá to vrátit a pronáší patetické fráze o tom, že je hloupé zabíjet lidi. Vždyť jsou tak krásní.
Na první pohled se tak snímek jeví jako biografický, sotva ale zjistíme, zda se nejedná jen o jakousi recesi či pokus ošálit diváky emocemi. Co se z filmu o Van Dammovi překvapivě dozvíme je, že doopravdy umí hrát. Sotva bychom ale teď mohli mluvit o jeho velkém comebacku. To prokáže až čas a další filmy, se kterými přijde (podle posledních informací nyní natáčí v Rumunsku Univerzálního vojáka 3).


JCVD. Belgie / Francie / Lucembursko 2008. Režie Mabrouk El Mechri. Distribuce v ČR: Artcam. Česká premiéra 9. 4.

Anna Suková

Tento článek vyšel v tištěné verzi http://fles.fsv.cuni.cz/pdf/fles2009_13.pdf