Můj známý ,když jsem potkali zmijí na vyšlapané cestičce v trávě, dupl , a zmije utekla. V naší zahrádkářské osadě byla zmije snad pod každým linem pod plotem. Zeměměřiči říkali, že tolik zmijí jako

u nás, nikde neviděli. Já jsem měl zmije v hromadě kamení, a když jsem tu hromadu rozebíral, naštěstí přišel soused znalý místních poměrů, našel pár mladých mladých zmijí ,hodil je do kýblu zanesl za plot.Asi jsem v práci hrdinně pokračoval, poněvadž ta hromada kamení už tam není. U nás, jednou na velikonoční pondělí, mladý milovník přírody našel zmiji a lehce ovíněn, chtěl ji dát pusu. Zmije ho uštkla do rtu. Osobně jsem s ním pak mluvil

a bylo to i v regionálních novinách. Jaké je z toho ponaučení ?

Nelíbejte všechny zmije, i když..... políbíte li na líčko tchyni , asi se vám nic nestane-

Zasloužená karma

Pocházím z vesnice, otec byl obyčejný sedlák. Když po válce uviděl na poli či na louce zmiji, okamžitě ji zabil a odhodil někam stranou. Tak to dělali všichni. Zmije se ještě dlouho svíjela a škubala, než skutečně skonala. Jednou jsem byl jako dítě svědkem toho, jak jedna vesničanka chtěla popojet s koněm. Nakládala seno. Muž byl na fůře, ona podávala vidlemi. Bylo třeba popojet k další kupce sena. Hrábla rukou na zem po oprati, zvedla ji a najednou uviděla, že nedrží v ruce oprať, ale zmiji. Utrpěla šok. Zmiji pustila a ta se klidně odplazila. Žena po několika minutách šok zvládla, ruce se jí sice třásly, ale vidlemi nakládala seno dále. Brzy přišlo JZD, traktory - a zmije zmizely.

Jedna příbuzná se vdala a odstěhoval se do manželovy vesnice. Měl domek nedaleko rybníka. Když šla poprvé pracovat na zahradu, vyděsila se: byla tam užovka. Manžel jí sice říkal, že se nemusí bát - bála se nadále. Odpoledne po příchodu z práce z okna propátrala zahrádku. Když tam nebyla užovka, šla plet. Když tam užovka byla - uklízela byt.

Ta zmije je opravdu pěkně zbarvená. Nejspíš se jedná o poměrně nezvyklou červenou formu. To jste měl tedy kliku.

Zmije a sršni...

Většina lidí se jich bojí předem a představuje si je jako nějaké zákeřné lovce lidí, co někde čekají, až půjdeme kolem. Přitom způsobem života a obstaráváním obživy se s nima míjíme. A může to být krásné setkání, když my jim dáme pokoj a jsme dostatečně klidní, a oni nám to oplatí a sami se nám klidí z cesty.

Ve školce jsme nachytali docela velkou zmiji na chodníku, zvědavě ji obklopili a přivolali "tetu učitelku", naštěstí nás nenapadlo ji nějak dráždit,. "Teta" nás instruovala, ať si hada nevšímáme a jdeme pryč, načež ta hadice se pak sama zdekovala plotem do zahrady. U Nelahozevsi jsem viděl zmiji plavat v jezírku - a v Jugošce při tůrách na Biokovu, tam ty potvory padaly samy ze stromů, jak přezrálé ovoce, což nebylo zrovna dvakrát příjemné...

Už druhý blog za který dávám palec.

Nejvíc zmijí najednou jsem viděl na vojně. Na Šumavě tehdejší VVP Dobrá Voda. Konkrétně "Hadí kopec" nedaleko Vysokých Lávek. Byly jich tam opravdu stovky. Nejen zmijí tedy, i užovek.

Blízká setkání mám za sebou také, třeba i na mé chalupě, přímo na dvorku pod květináčem. Krásná zmije tak 50cm, podchlazená, takže nebyl problém ji odnést do bezpečí. Jeden rok jsem měl na kompostu i hnízdo užovek.

Máte pravdu, při běžném pohybu v přírodě máte šanci vidět dost nepatrnou. V podstatě jsem ji viděl jen jednou, to jsem na ni málem šlápl, zahlédl jsem ji ve vysoké trávě až v posledním zlomku sekundy. Myslím, že se lekla ještě víc než já.

Osobně jsem užovku - myslím tváří v tvář - v životě neviděl. Ale se zmijemi jsem se jednou setkal. A upřímně řečeno, docela jsem se bál. Bylo to v Posázaví, v létě, já byl na houbách, na jedné mítině, do jejíhož středu jsem se dostal aniž bych nezaregistroval jediného hada. A pak jsem se rozhlédl a těch zmijí kolem mne byly desítky. Byly úplně všude. Od půl metru do metru... já nechápu, jak jsem se doprostředka té mítiny vlastně dostal. V podstatě nebylo možno šlápnout někam, kde by nebyly. Bylo to někde u Českého Šternberku (Posázaví), kilometry daleko od jakékoli civilizace, mobily neexistovaly. Velmi opatrně jsem ze země sebral kus klacku, protože ano, zmije je plachá, prohraboval jsem jím pak půdu před sebou a ti hadi zdrhali. Naštěstí - protože kousnutí jednoho by můj organismus asi dal, ale kdyby těch kousanců bylo víc, patrně bych se s touto zkušeností nesvěřil.

Užovku jsem jednou chytil na rybářský prut.