Zelená je tráva, fotbal to je mrcha

Současný mediální cirkus zvaný Mistrovství světa ve fotbale je vše možné, jen ne sport. Ani fotbal sám o sobě není sport, je to jen a jen show pro ty, kteří chtějí platit.

Ve fotbale se točí velké peníze. Proč? Protože je o něj zájem. A vzniká první paradox. „To je strašné co ti hráči berou,“ rozčiloval se u večeře jeden můj německý zákazník při návštěvě Prahy. A o pět minut později se mě zeptal, jestli tu není někde možnost sledovat v televizi německou Bundesligu. Prostě nezájmem se fotbal nevyhladoví.

Nějaká Sparta, Slavia, Brno, Slovácko, Budějovice … lidé jsou ochotni si kvůli tomu vjet do vlasů (nejen na netových diskusích, ale často i doslova a do písmene) a přitom to jejich životy nijak neovlivňuje. Prostě fandění je taková duševní droga. Možná na to bude jednou i diagnoza.

Fotbal už dávno nemá se sportem nic společného. Pod pojmem sport si představuji nějakou soutěž s jasně danými pravidly a férovým dodržováním. Tady pravidla vykládá rozhodčí a hráči se až nestydatě snaží podvádět. Když vidím brankáře jak lehce vyrazí střelu (musí si toho být vědom) a pak se snaží rozhodčího přesvědčit, že se míče nedotknul a měl by kopat od brány, tak je opravdu na blití. To není sport, to je show pro platící divácké ovečky. Podobně jako třeba vrcholová taneční vystoupení. Též fyzicky náročná, ale jde jen a jen o prachy.

A platí všichni, i ti, kteří to vůbec nesledují, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Televize zaplatí za práva přenosů, televizím to zaplatí firmy v reklamách, firmám to zaplatí všichni ve vyšších cenách výrobků. Letošní šampionát vynese jen FIFA asi 240 miliard korun. Suma těžko představitelná.

www.pixabay.com

Fotbaloví činovníci se snaží dělat vše možné pro to, aby fotbal byl divácky ještě atraktivnější (nikoliv sportovnější). Přišli na to, že zdržování nudí, tak vymysleli pár věcí, jak to zamezit. Vzniká tak velmi komická situace, když po srážce se soupeřem hráč dříve potřeboval ve většině případů ošetřit, nyní s novými pravidly (musel by po ošetření zůstat minutu mimo hru) nepotřebuje ošetřit už skoro nikdo. Fotbal prostě umí najednou i léčit.

Funkcionáři se zuby nehty brání nějakým velkým revolucím v pravidlech. Tak vymýšlí doslova ptákoviny, aby fotbal byl divácky ještě koukatelnější.

Dříve střídající hráč opouštěl hřiště šouravým unaveným krokem (to když mužstvo vedlo) nebo svižným během (když mužstvo prohrávalo). Dnes musí opustit hřiště nejkratší cestou, ale na jeho rychlosti se nic nemění. Zůstává závislá na aktuálním stavu skóre.

Když se nevhodí po autu míč do 5 sekund do hry, připadne aut soupeři. Dost složité na posuzování. Střídá se pouze 2x (3x?, nevím) za zápas. Takže více hráčů najednou. Míč už nemusí kontrolovat rozhodčí, je jich k dispozici mnoho po celém hřišti. Jelikož se „sportovně“ chovali i podavači míčů a v případě potřeby zdržovali, tak se míče staví na podnosy.

Fotbaloví bafuňáři prostě vymýšlejí vše možné i nemožné pro zatraktivnění představení (nikoliv hry). A přitom by stačila jedna jednoduchá věc: hrát na čistý čas, podobně jako v hokeji. Ale to odbočuji.

Fotbal prostě není sport. Fotbal je fyzicky náročné vrcholové představení s miliardami diváků na celém světě. Je to jen show. Proto se v ní točí velké peníze a proto jde duch fair play stranou. Peníze vládnou, lidé se baví a rádi si za to připlatí. Hráči z toho mají taky svoje a nevadí jim, když jsou za ty prachy občas pro smích. A finanční žraloci se jen usmívají.