Ze sauny skoro do blázince. Ale vlastně dál.

O sauně, pivu, pohodě. O Vánocích, v této hektické době, něco na odlehčení, ale s překvápkem. Pozor. Délka čtení povídky je dobrých 15 minut.

Ti tři spolužáci z vysoké toho spolu prožili už dost. Přátelství jim zůstalo ještě z dob studií. Stýkali se nejen na pravidelných třídních srazech, ale v podstatě spolu i vychovali své děti. Jejich rodiny spolu vyjížděly v létě na kola, nebo k moři, v zimě na lyže. A tak se perfektně znaly nejen jejich manželky, ale i dnes již odrostlé děti, které spolu ale stejně byly v neustálém nepřetržitém kontaktu na sociálních sítích, jak je dnes ostatně zvykem.

Dnes spolu Adam, Vojta a Zbyněk trávili večer v sauně. Adam ji měl postavenou vedle garáže svého rodinného domku a takhle po večerech se spolu v zimě saunovali skoro každý týden. Do sauny chodili také již od školy a dělalo jim to dobře. Nejen tělesně, hlavně psychicky. Bylo to takové to hození každodenních starostí za hlavu. Celý ten stres z člověka spadne, nádherně se uvolní a pokecá s kámoši o všem možném, jen ne o práci.

Jako vždy se setkali na zastávce autobusu asi 300 metrů od Adamova domu. Vedle té zastávky je místní hospůdka, kde mají vynikající tankovou jedenáctku. Adam se jako každý večer, kdy chodili do sauny, dostavil s velkým džbánkem, který si nechali naplnit a z něj pak v přestávkách mezi jednotlivými koly sauny upíjeli. Samozřejmě že si během plnění džbánku dali jedno pivo od cesty hned na stojáka u výčepu.

Dnes byl zatažený večer, teplota lehce nad nulou. Vál mírný, studený, severní větřík.

„Dnes to bude výživné,“ prohodil Zbyněk.

Tím výrazem „výživné“ myslel to, že dnes ta sauna bude stát za to. Vždy když vyběhli z prohřáté potírny, chodili nejdříve pod studenou sprchu, která vlastně sestávala ze zahradní hadice napojené na kohoutek na zdi domu na konci opatřené rozprašovačem. A ta hadice fungovala pouze při teplotách nad nulou, jinak zamrzala. V tom případě se žádná sprcha nekonala a ochlazování se buď dělo pomocí čerstvého sněhu, ale to tady ve středočeských nížinách bylo možné tak dvakrát do roka, nebo prostě jen vzduchem. Takže paradoxně efekt ochlazení byl lepší při teplotách nad bodem mrazu než pod ním. A dnes tedy byla hadice v provozu.

„A k tomu ten vítr,“ dodal Vojta.

Po osprchování hadicí si šli sednout do zahradního altánku na plastové židličky. Zde obvykle seděli tak 10 až 15 minut, než jim začala být zima a šli dát do potírny další kolo. Na stolku stál džbánek piva z kterého si nalévali do skleniček a pokračovali v tlachání o všem, co započali uvnitř. Nebo prostě jen seděli, a při jasných nocích poslouchali ticho a koukali na hvězdy a blikající letadla a sem tam i na nějakou tu družici. Jenže když se k tomu přidal vítr, tak ten na nahé lidské tělo působí velmi rychle. Pocit zimy se dostaví mnohem dřív než třeba za bezvětrného desetistupňového mrazu. V tom momentě se spěchá zpět do tepla a celkově ten saunový večer, než dají svá tři až čtyři kolečka, proběhne mnohem rychleji. A to měl dnes právě Vojta na mysli.

„Tak jsem dnes někde na netu čet, že ten Musk chystá turistické lety raketou, „ začal v sauně konverzaci Vojta po prvních desítkách sekund absolutní slasti. Doma u Adama se svlékli, osprchovali, vzali velké osušky a plastové trepky, do rukou džbánek s pivem a skleničky. Ty postavili na stolek v altánku a hupem do sauny. Ten první náraz horkého vzduchu je vždy nejkrásnější. Cítíte jak vám teplo vstupuje do celého těla a je vám nádherně. To se prostě nesmí uspěchat a chvíli si to musíte uvnitř užívat s vlastními myšlenkami. Na nějaké klábosení je potom vždycky času dost.

„Jo, taky jsem to zaregistroval,“ odvětil Zbyněk a pokračoval „asi neví co s penězi.“

„Ale ty elektroauta má dobrý,“ rozvíjel své myšlenky dál Vojta, „i když to ekonomicky asi dost nešlape. Pak ten hyperloop, teď vesmír. Ten chlap má prostě koule. I když mi nějak není jasné z čeho to vše financuje.

„Nato nepotřebuješ žádný velký prachy,“ vmísil se do hovoru také Adam.

„Na co?“ zvědavě vyhrkl Vojta.

„Na ty rakety,“ odpověděl klidně Adam.

„Hele, tak NASA na tom v šedesátých létech nechávalo jedno procento celého domácího hrubého produktu. Stavět vlastní vesmírné rakety si dnes může dovolit jenom pár nejsilnějších ekonomik světa, případně největších a nejbohatších firem, a ty říkáš že na to nepotřebuješ velký prachy?“ pustil se do něj z druhé strany Zbyněk.

„Jasně že ne,“ nedal se Adam, „řeknu to jednoduše. Potřebuješ prostě kovový válec do kterého se vejde palivo na první část letu, nějaký užitečný náklad a padák na přistání. Nic víc. Pak už je to jen otázka materiálu aby to zvládlo startovní přetížení a zpětný vstup do atmosféry. A vše ostatní je už jen věcí výpočtu. Jako kolik paliva, jak dlouho zapnuté motory, nasměrování rakety apod. Let už pak jen proběhne sám od sebe. Žádná velká věda,“ pokračoval klidně Adam.

Všichni tři sice absolvovali vysokou školu technického zaměření, ale tohle bylo přeci jen silné kafe. Vojta se Zbyňkem vyprskli smíchy.

„Hele a už si Muskovi poslal svůj životopis a přihlášku do práce?“ dobíral si Zbyněk Adama.

„Nesmysl. Na to je ho škoda. Měl by své služby nabídnout nějaké vládě. Nejlépe Číňanům, ti mají peněz dost“ přisadil si Vojta a oba se Zbyňkem slzeli smíchy.

„Hele, je čas,“ zavelel Adam.

Přesýpací hodiny na stěně už dosypaly a to znamenalo, že uvnitř pobyli asi čtvrt hodiny a je čas vyjít ven a začít ochlazovací fázi po prvním kole. První se zvedl Vojta. Seděl totiž nejblíže kamen a bylo mu největší vedro. Osušku venku hodil na polici a začal se sprchovat hadicí.

„A, há, brrrr!“ úpěl, ale přitom mu bylo blaze.

„Můžeš,“ zavolal a za ním vyběhl Adam a celé se to opakovalo.

Po pár minutách všichni tři seděli v altánku a usrkávali pivo. Pára stoupala z jejich nahých těl a užívali si klidu okamžiku.

„Ale já to myslím vážně“, nedal se Adam. „Základ, tedy kovový válec, dnes koupíš z jakéhokoliv materiálu, v jakémkoliv průměru a délce. Zaplatíš a ještě ti ho zdarma přivezou. Potřebuješ pár servomotorů na ovládání křidélek rakety, odhození krytu a vyhození padáku. To je otázka doslova jen pár tisíc. S palivem je to trochu horší. Tuhá paliva do rakety jsou trochu oříšek. Ale ve světě je pár firem, které je dělají. A když se dohodneš s našimi úřady, že chceš experimentovat s raketovou technikou za účelem meteorologického výzkumu vyšších vrstev atmosféry, tak ti dovoz bez problému dovolí. Nejhorší je materiál na čelo rakety, aby zvládl přehřátí při zpětném vstupu do atmosféry. Taky se dá koupit, ale není levný. A musíš ho nechat i opracovat podle tvaru tvé rakety. To celé je nejdražší položka. A vnitřek té rakety ti už svářečkou podle tvých představ dneska udělá každý šikovnější řemeslník. Dohromady se vejdeš do sumy v řádu stovek tisíc. Prostě místo nového auta si postavíš raketu.“

„On je fakt blbej,“ vyprskl už smíchy Vojta.

„To jsem netušil, že ty dvě piva s tebou takhle zacvičí,“ soukal ze sebe se slzami v očích ze smíchu Zbyněk.

„Dneska je tu fakt sranda,“ dodal ještě Vojta a oba se Zbyňkem zachvátil další výbuch smíchu.

„Hele ty génie,“ dobíral si při dalším kole v sauně Zbyněk Adama, „a jak vyřešíš ovládání klapek rakety a napájení agregátů?“ a jenom se potutelně usmíval.

„To je jednoduchý,“ odvětil Adam vážně. „Stačí automobilový akumulátor. Let stejně trvá necelou půlhodinu. Tak kapacitně vydrží. Řízení převezme jednoduchý notebook. Pouze musíš pomocí digitálně analogových rozhraní převést impulsy z jeho sběrnice na konkrétní proud. Ale to dnes koupíš v každém obchodě s elektronikou. Nezapomeň, že dnes má každý přitroublý mobilní telefon výkon tak milionkrát větší než měly řídící počítače Apolla když s ním Američani letěli na měsíc. Potřebuješ jenom dopředu zadat přesné časy natočení klapek, výpočtem víš kdy dojde palivo v motoru a pak zase potřebuješ jenom přesný čas na odhození krytu a vypuštění padáku, když už je raketa zpátky v atmosféře.“

„Je to vůl, je to vůl, je to vůl!“ řval smíchy v sauně Vojta. „Tebe je fakt pro nás škoda. Proč už nepracuješ pro nejlepší vojenské štáby světa?“

„Tohle bude dobrá silvestrovská story,“ nepřestával se Vojta smát. „Nechtěl bys třeba napsat divadelní hru, nebo to někomu nabídnout k zfilmování?“

Přesýpací hodiny zase odměřily svůj čas a všichni tři venku popíjeli pivo.

„A už jsi teda někde své teorie přednesl?“ začal zase Zbyněk Adama pošťuchovat.

„Proč?“ upřímně se podivil Adam. „Nikde by mě nebrali vážně. Tak jsem si to postavil sám.“

Tak tohle už bylo na Zbyňka s Vojtou opravdu dost. Teď už se smáli tak, že je začalo bolet břicho.

„To snad ne, to ne!“ řval Zbyněk smíchy a chceš říct, žes to zplichtil na koleně, někdo ti svařil díly a raketa ti teď stojí za kůlnou?“

„Jo,“ odvětil klidně Adam.

Teď už se Vojta přestal smát. „On se snad zbláznil,“ prohodil ke Zbyňkovi.

„Tak se běž podívat,“ řekl mu Adam.

Všichni tři vstali a šli se podívat za kůlnu. Ve tmě bylo tušit asi deset metrů vysoký kovový válec, který se tyčil směrem k obloze. Nahoře měl typicky zašpičatělý tvar. Na straně bylo vidět okénko a dole stabilizační plošky. Celý stál zapuštěný v asi půl metru hluboké vybetonované jámě.

„Adame, ale teď vážně,“ řekl Vojta, „co to fakt je?“

„Raketa. Celou dobu se o tom bavíme,“ odpověděl klidně Adam.

„Ne fakt,“ přidal se Zbyněk, „co to je? Na co to tu máš?“

„Kluci, mně je zima. Jdeme dovnitř,“ zavelel Adam a zahájili třetí kolo saunování.

„Adame, teď vážně,“ zahájil debatu už s vážnou tváří Zbyněk, „ty jsi fakt postavil raketu? A jak ji tady uprostřed vesnice chceš odpálit?“

„Právě tím, že je malá, tak není potřeba nijak velký výkon motoru. Je navržena pro jednoho člověka. I s padákem, elektronikou a akumulátorem má nosnost 150 kilo. Ty plameny budou šlehat maximálně ke kůlně. Proto stojí tři metry od ní. Horší to nebude.“

Vojta se začal poprvé obávat že to Adam myslí vážně a trochu uvažoval, jestli toto není náhodou nějaká psychická porucha osobnosti. Něco o tom četl a věděl, že u podobně nemocných jedinců může třeba přijít i nekontrolovatelný výbuch vzteku, pokud je něco rozčílí. Vojta se začínal vážně o Adamovo duševní zdraví obávat a do hlavy se mu vkrádaly nejhorší myšlenky. Začal proto z trochu jiného soudku.

„Ví to tom Marcela?“, to byla Adamova žena.

„Jasně že ví. Musel jsem jí slíbit novou stěnu do obýváku a kuchyň jako kompenzaci, že jsem v tom utopil pár set tisíc.“

Zbyňka s Vojtou popadl strach. Nikoliv z rakety, ale strach o Adama. Nebyli lékaři, ale určitě pro to existovala nějaká odborná diagnóza. Něco jako rozpolcení osobnosti. Nebo schizofrenie. Čert ví. Vojta se radši rozhodl změnit téma hovoru.

„Hele, koukal jsi včera na ligu mistrů?“

Dokončili třetí kolečko sauny, osprchovali se venku hadicí, v klidu v altánku dopili pivo při klábosení o fotbalu a zašli k Adamovi domů. Čekala je řádná sprcha a hajdy domů na kutě.

Vojta si vzal nenápadně Marcelu do kuchyně a opatrně se jí zeptal: „Víš o tom?“

„O čem?“ nechápala Marcela otázku.

„No to o té raketě za kůlnou. Prý o tom víš. Co to ve skutečnosti je?“ vyzvídal Vojta.

„Raketa,“ pokrčila rameny Marcela.

Vojta zíral. „Ne počkej vážně. To je nějaký fór, ne?“

„Já nevím, já technice nerozumím,“ odvětila Marcela, ale Adam tvrdí, že je to raketa, že to může letět, že to není nebezpečné a nějaké peníze na ty jeho koníčky mu dopřeju. Když ho to baví.“

Vojta už nevěděl jak dál. To už se do kuchyně vmísil i Zbyněk. Adam se ještě sprchoval, jako poslední.

„Nekoukejte tak vyvaleně,“ smála se Marcela, „tvrdí, že je to letu schopná raketa, tak je to letu schopná raketa.“

Vojta vrhnul zoufalý pohled na Zbyňka. Přemýšlel, jestli má volat policii, nebo rovnou záchranku, ale nakonec zvolil podstatně mírumilovnější variantu.

„Uvaříš nám kafe?“ že bychom o tom dali ještě chvíli řeč, moc mě to zajímá,“ a mrknul jedním okem na Zbyňka.

Všichni tři seděli u stolu. Šálky již byly před nimi. Marcela přinesla vonící konvici, postavila jí na stůl a sedla si k nim. Každý si postupně nalil. Konverzaci zahájil opatrně Vojta.

„Tak vy si tu jakoby nic stavíte na zahradě rakety?“

„Jakoby nic ne,“ odvětil Adam, „něco to stálo.“

Zbyněk pochopil, že je ten problém asi vážnější, než si myslel. „Ale palivo v tom není, že ne?“

„Je,“ odvětil Adam. „Pevné. Nebylo levné, stálo dohromady asi osmdesát tisíc. Ale na balistický mezikontinentální let to pro tuhle malou raketu stačí. Jak se to palivo přesně jmenuje?“ nemohl si Adam vzpomenout. „Počkej podívám se do papírů, „ zvedl se a odběhl do vedlejší místnosti.

Zbyněk s Vojtou se zatím nezmohli na jakoukoliv další otázku. Za chvíli se Adam vrátil a strkal Zbyňkovi před oči jakýsi papír. Vojta se zvedl ze židle a šel se podívat Zbyňovi přes rameno.

Nevěřícně zíral na hlavičkový papír Ministerstva obrany, který povoluje dovoz paliva zvaného Camriosol za účelem pohonu meteorologické rakety. Dole byla ještě razítka dalších tří ministerstev, která se k tomu též musela vyjádřit.

„Nemohl jsem jim tvrdit, že je to balistická raketa určená pro přepravu osob,“ vysvětloval Adam, to by mi to nepovolili.“

Pro Zbyňka s Vojtou to bylo jen potvrzení jejich úvah, že se Adam fakt zbláznil a bohužel v tom Marcela jede s ním.

Ale Adam se už nenechal vyvést z míry. A jak byl rozjetý tak pokračoval:

„Největší problém mám s dopadem. Já to spočítal a vychází mi to na Mongolsko. Raketa při letu dosáhne suborbitální výšky, tedy vesmíru. Klasická parabolická křivka. Palivo jsem spočítal tak, aby dopadla do pouště. Přesné místo dopadu, na rozdíl od letu, nelze totiž spočítat. Raketa se bude totiž snášet na padáku a bude to strašně ovlivněno větry. Proto jsem to radši spočítal na dopad do pouště, aby v okolí nehrozilo nebezpečí pro nějaké místní, nebo stavby.“

Zbyněk s Vojtou už jen mlčky poslouchali a říkali si: co s ním? Představa Adama byla totálně utkvělá. Bylo vidět, že legraci si rozhodně nedělá. Věřil tomu co říká. A Adam pokračoval.

„To je pro mě zatím největší problém. Ten dopad. Ne, že bych se bál, že by se něco pokazilo. To ne. Ale jakmile bych vládu nějakého cizího státu požádal o povolení k přistání, tak by se vše provalilo a mě by tady považovali za blázna. Kromě toho je potřeba mít v cílové oblasti zázemí. Tedy tým, který tam bude čekat, postará se o pasažéra a hlavně o raketu. Uklidí místo dopadu a odveze raketu. A to je logisticky, ale hlavně finančně dost náročné. Na to prostě nemám.“

Tak teď konečně Adam odhalil, že si je i sám vědom, že by mohl třeba být považován za blázna, říkal si Vojta. Snad se s tím tedy ještě dá něco dělat, rozvíjel dál své úvahy. Zbyněk jakoby mu četl myšlenky.

„Adame, ale žádné zkoušky, nebo pokusy nanečisto jsi nedělal, vid?“ dotázal se ho.

„Proč bych měl? Ty výpočty jsou naprosto přesné. Nebojím se ani selhání techniky. Akumulátor je značkový a servra jsem samozřejmě nekupoval v Číně, ale dražší, taky značkový.“

Zbyněk s Vojtou se na sebe zoufale podívali. Ale jejich pohled zachytil i Adam.

„Hele kluci, vy si snad myslíte, že si dělám legraci, co?“

Netušil, že toto si už opravdu nemyslí, že si myslí že je to s ním vlastně dost špatné.

„No Adame, víš...“ začal Vojta.

„Jo takhle,“ zvážněl Adam. „Vy si myslíte, že jsem cvok?“

„Adame neblbni,“ uklidňoval ho Zbyněk, „nic takového.“

„Ale jo“, bylo jasné Adamovi. „Tak víte co? Uzavřeme sázku. Já jednoho z vás pošlu do toho Mongolska. Ale ten dotyčný si zaplatí všechny náklady a pokuty za to nepovolené přistání. A když se to nepovede, tak já budu celý rok platit všechny piva nejen v sauně, ale i při všech našich setkáních.“

Finančně to bylo neporovnatelné, ale tito tři nouzi netřeli. Tady šlo už o princip.

„Adame, když se to nepovede, tak bys z toho s pivama vyšel hodně levně. Když prohraješ, tak zajdeš k doktorovi, kterého ti určím,“ zaargumentoval Vojta. A byl na sebe pyšný jak to vymyslel. Dostane Adama k psychiatrovi a ještě to bude vypadat jako žert z nepovedené sázky. Dokonalé řešení.

„Souhlas,“ řekl Adam zjevně si jistý svou věcí.

Teď teprve Zbyňkovi došlo kam to směřuje. „Počkej, to chceš aby si jeden z nás sedl do té kovové trubky, ty ho tam zavřeš a podpálíš pod ním půlku té výšky raketového paliva?“ a orosilo se mu čelo.

„Nic nehrozí,“ samozřejmě sebejistě argumentoval Adam, „a nikoho tam zavírat nebudu, mechanismus dvířek je zevnitř, aby si pasažér mohl po přistání sám otevřít.“

Zbyněk pochopil, že jde do tuhého. Zkusil to tedy jinak.

„Adame, musíš uznat, že nehoda při startu může nastat. Zavoláme sem hasiče a záchranku, aby startu asistovali.“ Teprve když to dořekl mu došlo, co řekl za kravinu. Sice by tak problém vyřešili ale na to přeci nemůže Adam přistoupit. Ví, že by ho okamžitě naložili a odvezli do Bohnic. Nejradši by si nafackoval, že ho to napadlo vyslovit. Bylo mu jasné, že Adam se teď naštve a při jeho duševním stavu se těžko dala předvídat jakákoliv reakce.

„Tak jo,“ odvětil klidně Adam a Zbyněk s Vojtou na něj již poněkolikáté ten večer nevěřícně zírali. Ale spadl jim kámen ze srdce. Zvednou telefon, zavolají, pak budou s Adamem v klidu nezávazně hovořit a až se před dveřmi objeví modré majáčky, tak bude po problému.

„Uděláme to takhle,“ pokračoval Adam. „Když mi nevěříte, tak jeden z vás se do té rakety posadí, zavoláme ty hasiče se záchrankou, klidně i policajty, důvod si vymyslíme a druhý z vás dohlédne na to, že já ho odstartuji teprve v momentě, kdy se objeví před dveřmi. Tak budeš mít jistotu, že v případě nehody mohou okamžitě zasáhnout a mně můj pokus nikdo nepřekazí.“

Chvíli ještě diskutovali, ale pak se Zbyněk s Vojtou shodli, že to holt musí udělat, aby Adama nějak nenásilně dostali do lékařské péče. A zabijou se dvě mouchy jednou ranou. Zároveň složky záchranného systému zneškodní tu nebezpečnou hračku na zahradě.

„Já tam vlezu,“ řekl Vojta Zbyňkovi. Tomu spadl kámen ze srdce.

„Tady máš foťák,“ podávala Vojtovi Marcela slušný kompakt, „abys z toho vesmíru přivezl aspoň nějaké zážitky.“

„Jo,“ vzal si ho Vojta a říkal si, že musí doktorům říci aby prohlédli i Marcelu.

„Uvidíš venku stoupat plameny,“ instruoval ho Adam, „to se nelekej, to se po zážehu z trysek odrážejí od betonového dna pod raketou, bude to trvat tak sekundu a pak pocítíš zrychlení. To bude asi pět minut pomalu narůstat, ale nedosáhne hodnot, že by jsi ztratil vědomí, pak beztíže. To budeš nahoře. Foť! A pak už jen se snést na padáku. Jo a tady máš ještě namazaný chleba a lahev minerálky, než tě v té poušti najdou.“

Vojta potlačil nutkání si poťukat na čelo, ale už byl s postupem smířen. Jenom si říkal, že se fakt nic vážného nestane a že ti hasiči snad budou vědět, co dělají.

„Zavřel za sebou dveře rakety, tedy dle něj pouze bláznivého kovového válce, zajistil je podle instrukcí Adama a čekal.

„Tak já jsem připraven,“ prohodil Adam ke Zbyňkovi, „telefonuj!“

Zbyněk poodešel trochu dál, aby ho Adam neslyšel a vytáhl mobilní telefon.

„Dobrý den. Jmenuji se Zbyněk Pospíšil. Jsem v Depolticích, ulice Bořanská, číslo 15. Na zahradě je člověk, který hrozí odpálením trhaviny. Nepřipadá mi úplně při smyslech. Ale drží rukojmí zavřené v železné kůlně,“ radši nemluvil o raketě, nebo by si něco pomysleli o něm a vůbec by nepřijeli.

Operátorka dala ještě několik doplňujících dotazů o tom, kolik je tam zraněných, jestli je pachatel ozbrojen (to Zbyněk s jistotou popřel), kolik je tam celkem lidí apod. A pak už jen čekali.

Zbyněk zašel k Adamovi s Marcelou. „Tak za chvíli jsou tady.“

Asi po 15 minutách se v dálce objevila první modrá blikající světla. Za další dvě minuty skoro současně před dveře dorazilo první hasičské a policejní auto. Další bylo již slyšet.

„Je čas,“ řekl Adam.

„Adame, fakt se nic nestane?“ snažil se ho ještě zoufale zastavit Zbyněk.

„Neboj,“ a zmačkl knoflík.

Raketa se okamžitě zahalila do plamenů. Zbyňkovi se na zádech vyrojil studený pot. Od vrat bylo slyšet rychlé povely velitele hasičů, ale nebylo jim rozumět.

A najednou se nad plameny objevil stříbrný doutník a začal stoupat k obloze. Všichni, včetně hasičů, policistů i doktorů, v němém úžasu zírali na to divadlo.

Vojta otevřel dvířka a vylezl ven. Tělo měl trochu polámané, přeci jen sedět skoro bez hnutí půl hodiny není žádný med, ale povedlo se mu to i přes malý vstupní otvor.

„Tady je ale vedro,“ zamumlal si a rozhlížel se všemi směry na nekonečné dálky mongolské písečné pouště.