Že by už Lukašenko něco tušil?

Takové malé a nenápadné krůčky. Ale mohou napovědět hodně. Nicméně na závěry je samozřejmě příliš brzy.

Společné vojenské cvičení armád Běloruska a Číny na území Běloruska někoho zdánlivě nepřekvapí. Vrána (totalitní) k vráně sedá. Ale podívejte se na mapu. Bělorusko není přímořská země. Tak kudy se tam ti Číňané dostali? Přes Pobaltí, Polsko nebo Ukrajinu? To téměř jistě ne. Tak přes Rusko? To je nejpravděpodobnější. Ale pak zaráží, že ke cvičení nebyla přizvána armáda Ruska. Buď už prostě nemá techniku a jednotky, nebo, a to je pravděpodobnější, je to jakýsi diplomatický signál. Něco v tom smyslu: ono to jde i bez vás. Zatím bez konkrétních dalších kroků.

O několik týdnů později se běloruská armáda stáhla od ukrajinských hranic se slovy, že ukrajinské provokace už pominuly. Takové provokace samozřejmě nebyly nikdy, ale Bělorusko se snažilo na nátlak Moskvy minimálně též psychologicky tlačit na Ukrajinu. A teď krok zpět. Že by si něco Lukašenko spočítal? Jako, že na Ukrajině to to Rusko stejně projede a chystal si zadní vrátka?

A před pár dny zrušil vízovou povinnost pro občany EU. Ono to samozřejmě může být o tom, že se snaží nalákat turisty, každé Euro je dobré. Ale také to může být krůček k podání usmiřovací ruky.

Ty kroky nejsou izolované a tudíž ani náhodné.

V té souvislosti mě zaujal hovor s jedním běloruským studentem v jedné pražské pivnici, který náhodně seděl u mého stolu. Po pár pivech na obou stranách se jazýčky rozvázaly.

Studuje zde již několik let. A nejradši by zde i zapustil kořeny (úmyslně nepíši že se chystá – viz dále). Má zde vážnou českou známost. Dlouhodobou. Bydlí u nich v rodině, občas hlídá sourozence své nastávající, její rodiče ho berou jako vlastního a sňatek je již také naplánován. A já byl samozřejmě zvědavý. Uznávám, že až vtíravě. Nicméně chlapec moc zábran neměl.

Na dotaz, co si myslí o Lukašenkovi, stejně dost opatrně odpověděl, že za něj dobrý, protože nenapadl Ukrajinu. A na další dotaz, co si myslí o Lukašenkovi většinově obyvatelstvo, řekl, že by to přirovnal ke Stockholmskému syndromu. Tedy že ho asi z nouze začali brát jako svého.

Na dotaz, jestli tedy byly volby zfalšované, či nikoliv, neodpověděl. Řeč stočil jinam.

Překvapilo mě, jak popisoval své občasné návraty domů. Běloruská policie na vstupu do země kontroluje každého. A to často i mobily a notebooky, zda v nich není něco závadného. Ale vůbec o nikoho se nezajímá při odjezdu ze země. Tedy to není jako u nás za komunistické diktatury, kdy režim hlavně zajímalo, aby někdo nezdrhl. Bělorusku je výjezd ze země šumafuk.

Ale naopak na hranici při vstupu do EU si polská nebo pobaltská policie každého pořádně lustruje (tedy nikoliv mobily a notebooky), ale doklady. A to je v pořádku. Společná hranice tak má naprosto normální západní řád, kdy nikoho nezajímá, kdo zemi opouští, ale každý si hlídá, kdo k němu vstupuje.

Shodli jsme se, že chlapec původně snil o Americe. Ale dnes už by nechtěl. V Evropě s jejím sociálním systémem, zdravotnictvím a i bezpečností, si žijeme jako prasata v žitě. S Amerikou by už neměnil. Považuje to tady za mnohem lepší.

A teď pozor. Dokonce by radši zůstal u nás a nikoliv v Německu! Důvod moc racionální neměl, nebo jsem ho nepostřehl, ale povídal něco o nátuře Němců.

A na závěr asi to nejzajímavější. Až se tady ožení, tak to nebude znamenat automaticky české občanství. V Německu by na německé občanství měl nárok po třech letech. U nás? Prý možná za deset let. Po prověření, zda manželé spolu skutečně žijí, zda zde pracuje a mnoha dalších faktorů, včetně zkoušky z češtiny (to pro přátele Ruska a obhájce jeho kroků na Ukrajině).

A to mě moc potěšilo (jemu osobně jsem to nepřál), jak jsme před imigrací našimi úřady dost chráněni. Určitě více než v západní Evropě. Ale o tom se nemluví. Hezky v tichosti máme vystavenou slušnou administrativní obrannou zeď. A jsem rád, že vlastním český pas.

Totožnost toho kluka znám, později jsme se dohodli na dalším pivu, ale uveřejňovat ji samozřejmě nebudu.