Takový malý český bonzáček

Vidět ho v akci na vlastní oči je zážitek. Ale ještě větší je vidět, co s tím dělá městská policie. Taková malá česká všivárna.

Sedíme takhle při projížďce na kole a tankujeme své zasloužené nápoje. Pozorujeme dění kolem sebe a celkem dost vše přehlušuje rozjařené a šišlavé povídání si několika místních u vedlejšího stolu na zahrádce. Jenom mimochodem – u stolu jich bylo přesně pět (smí se do 4).

U hospůdky je malé hřiště, spíše plácek, kde se příležitostně pořádají různé soutěže pro děti, nebo malé trhy apod. Tentokrát ho zabírá asi 10 aut a z nich vystupují různí lidé v zelených uniformách (myslivci?) se svými čtyřnohými mazlíčky a mizí do přilehlého lesa.

Na mladší dámu zavolá jeden z oněch štamgastů (dále ho budu nazývat bonzák): „Víte že se sem nesmí jezdit?“ (u asfaltky je asi 300 m daleko zákaz vjezdu s výjimkou pro Dopravní obsluhu)

„My to máme domluvené a povolené,“ odvětí mu dívčina, což ale bonzáka dost vytáčí. „To by mohl říci každý a za chvíli sem bude jezdit kdekdo.“ Na to již nikdo ze skupiny nereaguje a všichni mizí v lese.

U vedlejšího stolu se ale rozvíjí živá debata. „Kdyby aspoň pozdravili,“ argumentuje bonzák, na což mu ostatní přikyvují. Bonzák bere do ruky mobilní telefon a jen slyším, jak vše oznamuje policii. A světe div se, městská policie Čelákovice je zde do tří minut. Nekecám, možná to bylo ještě dříve.

Strážník se s bonzákem zdraví (asi se znají) a bonzák popisuje problém.

„Tak je všechny opáskujem,“ sděluje strážník a s kolegou vytahují pokutové lístky, které se chystají dávat za všechny stěrače.

To ale již zahlédne obsluha restaurace a za strážníky vyběhne. Asi pět minut jim něco vysvětluje, někam telefonuje a nakonec strážníci zanechají své činnosti, přistoupí opět ke stolu štamgastů a jen sdělují: „Oni to mají povolené.“

Bonzák nic neříká, ale jiný ze štamgastů se zvedá a se slovy, tak já už půjdu, dopije před strážníky své pivo, také se se strážníkem pozdraví a před jeho zraky sedá na své kolo. Tedy, přesně řečeno elektrokolo, což je ještě horší. Že má krok nejistý a hlas šišlavý, je poznat na první pohled.

Oba strážníci to beze slova pozorují, nic neříkají ani nedělají, sedají do svého vozidla a odjíždí. Cyklista má prostě štěstí že je jejich známý a nemá auto s pražskou poznávací značkou.