Sella Ronda

Bůh stvořil skalní masiv. A člověk ho pojmenoval Gruppo del Sella. Pak kolem něj postavil lanovky. A vznikla Sella Ronda.

Jižní Alpy mají výhodu v tom, že pravděpodobnost slunečného počasí je tam podstatně vyšší, než v Alpách severních. Proto radši lyžuji v Itálii než v Rakousku. Dolomity mají více středisek. Ale jedno vyniká – Sella Ronda.

Lanovky jsou postavené kolem dokola celého masivu a vy ho tak můžete objet ve směru, nebo proti směru, hodinových ručiček. Totální turistika na sjezdových lyžích. Lanovkou nahoru, po sjezdovce dolu. A pořád dopředu. Až odpoledne přijedete z druhé strany na místo, kde jste ráno začali. Hlavně vynikající pro rodiny s malými dětmi, určitě se nenudí. A stihnou to.

To ale není vše. V koutech Selly lanovky expandují jakoby pryč a vy si můžete každý den vybrat jiné středisko, kde den projezdíte. Celkem je zde asi 250 lanovek a vleků a kolem 400 km sjezdovek. Ale ne počítaných jako ve Francii, kde máte na velké hoře vedle sebe třeba tři sjezdovky a jejich délka se sčítá. Tady lyžujete prostě pořád jinde a v nádherné krajině.

Směr objezdu vám na každé křižovatce sjezdovek a u každé lanovky ukazují šipky zelené (proti směru hodinek), nebo oranžové (po směru). A když někde musíte malinko do kopce a nemá cenu tam stavět lanovku, tak prostě vypomůže pohyblivý pás. Pro pohodlí lyžařů se dělá vše.

Sám masiv Sella má vzdušnou čarou průměr asi 10 km. Když si na mapě změříte přímou vzdálenost vzdušnou čarou mezi nejvzdálenějšími body lyžařských středisek, dostanete se na asi 25 km. A když přijíždíte autem a projíždíte prvním střediskem, pokračujete ještě asi hodinu a ubytujete se a na tachometru vám naskočí 30 km, tak si teprve uvědomíte velikost toho celého areálu. A to vše dostupné na lyžích skrz naskrz.

Nemáte šanci dojet za den z nejvzdálenějšího cípu na druhou stranu a zpět. A ani nemá cenu se honit. Je potřeba si to vychutnávat. A to nejen na lyžích, či prkně.

Když vidíte každý den ty stovky, spíše tisíce, lyžařů, kolik lidí musí pracovat u lanovek jako dohled, údržba a opraváři. K tomu pokladní, flotila roleb, která to celé každou noc upraví, tak vám spadne čelist. Na to se nabalí všechny možné hotely a penziony, restaurace a bary se vším potřebným personálem, od manažera po uklízečku. K tomu přijde tiskárna toho neskutečné množství mapiček. Připočtěte obchůdky, supermarkety, skibusy, taxíky .... to je prostě turistický průmysl jako vyšitý. Denní obrat se bude počítat v milionech Eur.

Nevím, jak se nám to přesně podařilo, ale my bydleli (poprvé v mém životě) přímo na sjezdovce. Apartmá se dvěmi ložnicemi a obytnou kuchyní nás přišlo na 33 Eur na osobu a noc se vším všudy, tedy i se závěrečným úklidem, ložním prádlem a místními poplatky. Konkrétně ve středisku Canazei.

To mělo strašlivou výhodu. Když jsme pozdě odpoledne dolyžovali, tak jsme si dali pár skleniček v jedné z vrcholových restaurací a pak jsme se již jen spustili opuštěnými sjezdovkami se zapadajícím sluncem přímo k prahu našeho domu.

Sprcha, cílové pivo a vzhůru do města. Na večeři, nebo jen na pár skleniček. Do pizzerie, restaurantu, trattorie nebo baru. Tomu nejvyhlášenějšímu se přezdívá sklep a strop musí podpírat kovové traverzy.

Jeden z nejzajímavějších lyžařských cílů je Marmolada. Řadou tří lanovek se dostanete do výšky přes 3200 metrů. První překonává výškový rozdíl 900 metrů, druhá 600 a třetí 300. U té první není žádný sloup a není výjimkou, že se někdo při jízdě v ní modlí.

Nahoře už vůbec není teplo. Ani bezvětří. Ale výhledy jsou úchvatné. A pak už se můžete zase spustit dolů ty skoro dva výškové kilometry.

Tak zase přejedem k Selle, dáme nějaký oběd, něčím to zapijeme a budeme pokračovat.

V Itálii jsou kapitolou pro sebe děti. Bambino je totiž v podstatě bůh. Bambino se blíží k lanovce a obsluha už startuje a jde pomáhat. Pro bambini se na sjezdovách staví sněhové tunely, domy i lodě. A bambino má všude přednost.

Další velmi pěkný výlet je odjet ze severovýchodního cípu Selly taxíkem nebo busem do Passo Valzarego. Zájem je obrovský, jezdí to tu pořád na otočku za 8 Euro na osobu. Ale stojí to za to. Odtud lanovkou překonat 700 výškových metrů na Lagazuoi.

A pak se již několik kilometrů spouštíte zpět po sjezdovce klikatící se mezi skalami s ledopády a nestačíte se kochat. Místy vám nabídnou i vyhlídkový let vrtulníkem. A když je uprostřed sjezdovky strom? Žádný problém, obalí se, udělá se kolem něj sněhová ohrádka, a je to.

Tak další den za námi.

Sjezdovky jsou vedeny po velmi nepředstavitelných místech. Třeba po křížové cestě v létě. V zimě se kapličky prostě zabalí, ohradí, kolem se to vyrolbuje a může se jít na to.

Celý náš tým, poznamenám trochu neskromně, jsou dobří lyžaři (ti starší), případně prknaři (ti mladší). Tak vyhledáváme spíše ty náročnější svahy, které nás uspokojují.

Tak jsme za těch 6 dnů najezdili 568 km, necelá stovka denně. Podotýkám že je to součet lanovek a sjezdovek.

Tak poslední dvě rozlučkové večerní fotky z horního baru, pak dolu do chaloupky, na večeři a ráno zase do Prahy.

A úplně na závěr. 6ti denní permice nás po internetu stála 362 €, tedy asi 9100 Kč. Ve Špindlerově mlýně u pokladny (já vím, to je neporovnatelné, ale pro zasmání to sem dám) stojí 6ti denní permice 9130 Kč (on line 7420 Kč). Počet lanovek na Selle tak 100x větší?

Video od Ondry z celého nádherného týdne: