Ruský stud

Ten příběh se stal. Minulý týden. V mé blízkosti. Měním jen jména, místa, věk, čísla. Úmyslně nic konkrétního. Pochopíte proč. 

Normální střední škola. Akorát protože je v Praze, tak i s několika studenty ze zahraničí. Voloďa má rodiče, kteří zde sice nemají občanství, ani azyl, ale mají povolení k dlouhodobému pobytu, protože zde pracují. A tak se Voloďa dostal na českou střední školu. Není to takový typický nafrněný Rus, co všechno má, vše si může dovolit a všichni ostatní mu nesahají ani po kotníky.

Voloďa byl vždy zamlklý. Moc kamarádů nemá. Spolužáci od něj měli vždy tak trochu odstup. Takovéto, dej mi opsat úkol, to nebyl problém. Občas zajdou i na pivo. Ale nějaké společné víkendy, nebo celonoční tahy, to ne. Ostatně Voloďa vždy vypadal, že si stejně ani moc z kopýtka vyhazovat nemůže.

Když dopadly první bomby na Ukrajinu stáhl se Voloďa do sebe ještě víc. Skoro se úplně bál pohlížet spolužákům do očí. Snažil se do školy a domů chodit jinudy a jindy než jeho spolužáci. Byl hodně zamlklý, a nikdo se sním na to téma ani nechtěl bavit. Všichni cítili, že se chodí kolem horké kaše.

"Martine“, řekl Voloďa několik dní po invazi potichu svému asi nejbližšímu kamarádovi ze třídy, když ho potkal na ulici. „Mohl bych tě o něco požádat?“

Martin nebyl ani tak překvapený, jako spíše zvědavý. „Jasně,“ odvětil.

"Pojď prosím tady za roh,“ požádal ho Voloďa a šel před ním. Za rohem sundal z ramene svou školní brašnu, položil ji na zem, otevřel a z postranní kapsy vytáhl pět set Eur. „Pošli to prosím Ukrajině. Já nemůžu. Já mám strach to udělat sám.“