Psychologie silničního piráta

Má tetička se svezla cizím autem. Byl to pro ni hluboký zážitek, téměř otřesný. Ale vypovídá o mnohých z nás hodně.

centrum.cz

Na úvod musím říci, že mé tetičce je přes osmdesát let. Auto sice řídí celý život, ale nikdy s nadšením ani s bravurou. V typech aut se vyzná asi systémem, že auto je buď červené nebo modré. Kamion se označuje jako obluda. V autě ani pořádně neví kde se zapínají stěrače a o výměně žárovky či jiné drobné údržbě snad slyšela jen vyprávět.

Nedávno navštívila svou dávnou známou v Hradci Králové. Svezla se tam pohodlně s Českými drahami, dámy si příjemně popovídaly a vůbec strávily pohodový den. Nastal čas loučení a odjezdu. Manžel oné známé prohlásil, že má cestu do Prahy a že tetičku sveze. Měla sice již koupený zpáteční lístek na vlak, ale neodmítla.

„Ten tedy jel“, vypráví mi druhý den své zážitky. „Když bylo na tachometru 180, tak jsem se tam radši přestala dívat“.  K tomu dodávám, že za mlada se mi vryla do paměti věta: „Tady je předepsaná šedesátka!“. Teta prostě visela očima na tachometru před řidičem a kdykoliv tento překročil povolenou rychlost, hned mu to hlásila. Dnes tuto funkci zvládne každá navigace za pár tisíc korun.

Cesta ubíhala v dešti dál a ticho přerušil řidič: „Víte kolik jedu? Právě tam mám 220“. Hlásil s hrdostí v hlase. Jeho ego začalo být zjevně uspokojeno. Našel člověka, kterému se mohl předvést. Že ten člověk vedle něj z toho měl spíše strach ho vůbec nezajímalo. Přednější je se přeci ukázat.

Řidič pokračoval v nastalém rozhovoru: „Tohle auto totiž stojí více jak Mercedes“. Netušil, že narazil na totálního technického analfabeta. Později se mě tetička jen optala: „Tomáši co je to za auto, jak má takové ty čtyři kruhy vedle sebe?“. Ale řidič byl spokojen jistě sám se sebou, že nepředvedl pouze výkon vozidla ale i jeho cenu. Bohužel stále netušil, že mé tetě to vůbec, ale vůbec nic neříká.

„On jel poměrně bezpečně, akorát jednou musel prudce brzdit, když mu tam vjelo nějaké bílé auto do levého pruhu“, vypráví dále tetička. Nedivím se, při rychlosti 220, pokud začne někdo předjíždět rychlostí 130, tak to je fakt asi problém. „Ale dobrzdil to!“. To je mi jasné, kdyby to nedobrzdil, tak bych si s tetou už asi nepopovídal.

Cesta tímto způsobem uběhla celý úsek D11 až do Prahy. Teta byla ráda že to přežila. Pán byl jistě spokojen, že to zase někomu předvedl. Ale v osobě tetičky to vyšlo asi nastejno, jako kdyby předváděl televizní přijímač slepci. Obávám se, že mu to do teď nedošlo.

Jeho psychologický rozbor by asi měl provést spíše odborník. Já ty lidi znám taky. A proto uvádím, to asi mnohé překvapí, že onen pán není nějaký mladý zajíček, ale člověk zralých let. Možná se na mě bude po napsání tohoto článku zlobit. To se nedá nic dělat, ale je potřeba už lidi, jako je tento „řidič“, odsuzovat a ne vychvalovat. Na silnicích skutečně nemají co dělat. A je potřeba jim to už říkat hodně hlasitě!

-------------------------------------

Jiné mé články vycházejí na www.shekel.cz