Proruským trollům navzdory

Musím se přiznat že jsem se trochu bál, co předvede malá vesnička při průjezdu amerického konvoje. Bylo to zbytečné, bylo tomu naopak. Toto je reportáž z Jizerských hor. 

Když jsem viděl tu nenávistnou kampaň soudruhů Vyvadila, Filipa, radši rovnou napíšu 2x soudružky, soudružky Semelové a mnoha kremrolí různých webových portálů proti průjezdu amerických vojáků, tak jsem si říkal že jim navzdory jim prostě zamávat musím, i když jsem to původně neměl v úmyslu. Naštěstí soudružky a soudruzi docílili úplného opaku, než zamýšleli.    

Za okny dva stupně, leje jako z konve. Co s nedělí? Na výlet to není. Tak se zajedeme podívat na americký konvoj, je to pár kilometrů, a mají tu být za pár minut, navrhnu. Rychlé nasednutí do auta a jedeme. Na křižovatce se silnicí č. 10 v Desné už postává několik lidí a je zaparkováno pár aut. „Tak to nám ještě neprojeli“, říkám si a jdeme k silnici. Na internetu v mobilu sleduji aktuální dění, místo v 10:30 mají přijet až ve 14. Oznamuji to nejbližším okolostojícím a vracíme se domů.

            Na 14. hodinu již vyrážíme na Kořenovskou Besedu. Počkáme v autě a budeme si topit, shodneme se se ženou. Blížíme se ke křižovatce a již vidím první stožár s americkou vlajkou. Ke svému terénnímu autu ho připevnila rodinka s asi 5letým klučinou. Chystám se zaparkovat na blízkém parkovišti, ale vyžene mě cedule s oznámením o soukromém vlastnictví. Tak to nechám na krajnici, rozhodl jsem. Zbytečně. Za chvíli je plné to soukromé parkoviště, všechny krajnice i chodníky. Lidé se množí a blíží se ohlášená hodina průjezdu. Déšť neustává, přidává se vítr a začínám být nepříjemně navlhlý. Hlavní silnici lemují lidé, české a americké vlaječky. Naštěstí nevidím ani jednoho, opakuji, ani jednoho proruského trolla. Z rozhlasového zpravodajství se dozvídám, že jsou v Harrachově. Je jich tam prý asi 25, proti 100 příznivců amerického konvoje. To je onen ruskými přáteli tak vysmívaný mainstream. Těch pošuků je tam naprostá menšina, přesto každá zpravodajská relace začíná informací o nich. Kašlu na to, věnuji se té úžasné atmosféře u silnice a to i přes totální nepřízeň počasí.

            Dávám si tu práci a počítám lidi. To pro případ, až se dozvíme, že několik desítek lidí … tak já se na tom asi 100 metrovém úseku dopočítal 270. Do přívalů deště přichází ta zpráva, že se příjezd odkládá o 1 hodinu. „To už nedám“ prohodí prokřehlá mladá žena směrem ke své polovičce s malou ratolestí s americkou vlaječkou v ruce. Dala to, viděl jsem ji tam i nakonec.

            Nejbližší hospoda je asi 70 metrů vzdálená. V tomto okamžiku ji lidé berou útokem. Vejdeme se tam, ale palačinku jím s lokty těsně zaraženými do těla. Když se servírka náhodou zase mihne u našeho stolu požádám o heslo WiFi. Dostanu ho. Ale zjevně nejsem sám, kdo má tento nápad. WiFi za chvíli kolabuje. Kolabuje i hospoda. Děti sedí na barových stoličkách a s jídlem jim pomáhají stojící otcové.

            Dojíme a jdeme na procházku. Kamarád mě prosí, abych mu zavolal, až se něco dozvím. Nakonec volá z hospody on, že prý v Harrachově po konvoji lidi házeli lahve od piva. Kontroluji na mobilu internet a ujišťuji ho, že to je nesmysl, ještě nedorazili. Informaci někdo rozšířil v hospodě, asi se mu zdála moc plná a chtěl lidi donutit aby zase vyšli na silnici.

            Vracíme se na křižovatku a lidí zase přibývá. Mrzneme, kalhoty mám už totálně provlhlé, jak na ně stéká voda z nepromokavé bundy. Kamarád Jirka říká, že je to s těmi Američany špatné, jak mají zpoždění. Kdybychom zavolali do Moskvy, že je tady chceme, to bychom se nestačili divit, jak rychle by tu Rusové byli.

            Čas běží a zprávy stále mluví o dalším a dalším odkladu. Autobusová čekárna je narvaná k prasknutí. To jsou ti šťastnější, kterým je jen zima. Ti venku nejen mrznou, ale i moknou. Někdo hlásí, že prý u Náchoda se někdo chtěl položit před konvoj na silnici. „Kéž by Amíci nebrzdili“ ozve se mu odpovědí. „Jen ať zabrzdí, ale za ním a ještě si couvnou“, dodá soused.

        Konečně se dočkáme. Projíždí policejní auto, auto vojenské policie a už je tu první vojenský povoz. Vlajky mávají, ruce mávají, vojáci mávají. A do toho troubí a usmívají se. Mávám rukou se vztyčeným placem a lituji, že nemám tu americkou vlaječku.

    Projelo osm vozů a konec. Za nimi jen kolona mnoha desítek aut, z nichž mnozí vystrkují americké vlaječky a mávají okolo stojícím. Déšť neustává. Nálada skvělá.

      Přibíhá rodinka s dětmi a smutně konstatují, že to propásli. „Přijedou další, tohle byla jen malá část“, chlácholí je ostatní. A tak se autobusová čekárna zase plní a jede se nanovo. Zima, déšť, čekání. „Když jsme na ně mohli čekat 70 let, tak už to těch pár hodin vydržíme“ prohodí starší paní ke svému muži.

      „S Rusama to bylo lepší“, dí někdo z čekajících, „ti přijeli rychle, všichni najednou a v srpnu!“. Za dobré nálady podupáváme, bavíme se o všem možném a čekáme a čekáme. Čas příjezdu se stále posouvá. Jsem už totálně skrz a má polovička má také dost. Začínám navrhovat kapitulaci. Přeci jen to máme domů ještě přes dvě hodiny jízdy. Je to neuvěřitelné, ale spíše má žena tlačí na pilu ať ještě vydržíme.

      Nakonec navrhuji kompromis. Sedneme do auta a pojedeme ne na Prahu, ale na Harrachov. Amíkům naproti. A když je do začátku Harrachova nepotkáme, tak se otočíme, vzdáme to a jedeme domů. Tak jsme provedli a začaly se dít věci. To jsem nečekal. Sjíždíme z Besedy směrem na Martinské údolí a všude stojí auta a lidi s vlaječkami. Na každé křižovatce, u každé širší krajnice. Teď vidíme co to znamená projíždět špalírem. Neuvěřitelné. A k tomu déšť i vítr nabírají na síle.

     Nevyšlo to. Je sedmá večerní, stmívá se už dost a amíci nikde. Smutně konstatuji, že to vzdáváme, otáčíme se a jedeme domů, znova tím špalírem. Když projedu Besedu tak volám svému kamarádovi Jirkovi, který tam vytrval, že kdyby se přeci jen objevili během pár následujících minut, ať mi zavolá, že si na ně počkám někde v Tanvaldu nebo Desný. „Už mají jet! Během pěti minut je to tutovka“, vybuchne na mě. Zastavuji u jedné lesní odbočky. Jsou zde tři auta, asi 8 lidí, starší generace, v rukou mají květiny. Vystupuji a informuji je, že do pěti minut to už bude. Minut je z toho deset, ale dočkali jsme se.

    Modrý maják je vidět nahoře na kopci a troubení slyšet též. A tak teď stojíme malá skupinka na pokraji lesa a máváme projíždějícím obrněncům. I nám je odpovídáno pozdravem, ať už rukou, nebo zatroubením. A to skoro od každého projíždějícího auta.

     A je po všem. Mokré kalhoty se lepí na sedadlo auta a nás čeká několikahodinová jízda za deště a tmy domů. Doma mi dítko sdělí, že prý se nějaká rudá demonstrace nekonala, protože komouši vydrželi čekat jen do dvou. Holt rudé bábovky. Ale hodně hlasité, nicméně to je od nich asi vše.