Přispívat na splácení státního dluhu?

Dobrá myšlenka, ale v jiné době. Ale hlavně: co tím chtěl básník říci? Možností je dost, ale určitě ne to, co tvrdí navenek, tedy snížení státního dluhu.

Pan prezident (budu pana Zemana již takto nazývat, byť ještě není v úřadu) založí fond, kam bude přispívat třetinou svého platu na splácení jistiny (nikoliv úroků) státního dluhu. Zároveň přizval kohokoliv jiného, kdo o to má zájem, aby přispěl také, ale jako minimální vstupní poplatek stanovil 160 000 Kč, což je výše státního dluhu, která momentálně připadá na každého z nás.

            Chtěl tím naznačit, a do televizních kamer také řekl, že na splácení státního dluhu by se měli podílet jen bohatí občané. A jsme bohužel u toho, čeho se mnozí báli. Pan prezident nebude spojovat, ale rozdělovat. Již jenom tato slova opět rozdmychávají sociální nenávist. Ti bohatší budou hovořit o tom, že na ty nemakačenky už platit nebudou, což už nepřímo udělal bývalý ministr financí Rusnok, který řekl, že měsíčně platí desetitisíce na daních a proto si myslí, že už na splácení dluhu přispívá dost. Ti chudší zase budou vykřikovat, ať to zaplatí ti, co si nakradli. Jejich typickým hlasem je paradoxně miliardář Babiš, který podmínil svou další solidaritu tím, že až se "v tomto bordelu" udělá pořádek.

            Pravdu mají oba proudy, ale jen částečnou a problém to neřeší a nevyřeší. Především jakékoliv snahy o splácení jistiny státního dluhu jsou pouze sysifovskou prací, když dluh stále stoupá. Tedy jakýkoliv příspěvek je okamžitě pohlcen nárůstem dluhu. Jenom během čtení tohoto blogu stoupl dluh odhadem o půl milionu korun. Podle této filosofie by pak pan prezident příští rok už musel stanovit vstupní poplatek ze současných 160 000 na 170 000 a okruh potenciálních exkluzivních členů by se zase zúžil. Smysl by takováto akce měla jen v případě, kdy stát bude hospodařit s vyrovnaným rozpočtem.  Pak by se každá korunka, a nemuselo by to být těch proklamovaných minimálních 160 000, skutečně počítala. A rád bych i přispěl. Dnes kdybych chtěl, tak vzhledem ke vstupnímu poplatku ani nemohu. Ale já fakt ani nechci. Dokud dluh roste, nemá to smysl.

            Určitě nás v nejbližších letech, ba ani desetiletích, nečeká vláda, která nejen že bude hospodařit vyrovnaně, ale ještě by se odvážila hospodařit přebytkově a z tohoto přebytku by umořovala státní dluh. To se nikdo neodváží, voliči by mu to rychle spočítali. Ostatně favorit budoucích voleb, ať už předčasných, nebo řádných, ČSSD se už nechala slyšet že pravidla pro snižování platů politiků při nevyrovnaných financích, jak o tom uvažuje současná vládní koalice, by se měla změkčit. Proč asi? Jednoduše, protože neplánuje schodek nějak výrazně dusit, což dokazuje má předchozí slova.

            Všichni plánují, že schodek se tak nějak vygumuje plíživou inflací, která zároveň znehodnotí vklady. A tak to zase zaplatí ti ekonomicky činní, co dnes odvádějí vysoké daně (jako třeba pan Rusnok, nebo Babiš), ale především ta masa těch, co nežijí na dluh, ale tak nějak průměrně. Kdo si dnes spoří na důchod, tomu ty úspory inflace pěkně zkrouhne. To je bohužel neveselá vyhlídka na několik příštích dekád, ale pořád lepší než nějaká měnová reforma, jak to provedli komunisté.

            Loňský schodek rozpočtu byl něco přes 100 miliard korun. Hospodští vykřikovači budou něco mlet o tunelářích a rozdradačích. To je samozřejmě velký omyl. 100 miliard se loni rozhodně nerozkradlo. Stát může určitě ušetřit ještě nějakých pár miliard. Příkladů by se našlo dost. Například se nemohu smířit s tím, že z mých daní je placen poslanec Rath, který má ale ve svém současném ubytovacím zařízení ubytování i stravu zdarma, navíc dostává peníze i na asistenta a pronájem kanceláře. A brzy budu platit i poslance Pekárka, za kterým též zaklapnou dveře věznice. Ale to je jen drobet. Sice by se jich našlo mnoho, ale o stovce miliard mluvit nemůžeme.

            Ale stát už nemůže ve svých běžných výdajích ušetřit těch miliard 100, pokud nerezignuje na některé své základní funkce, nebo pokud radikálně nesníží důchody. Ani zvyšování daní, tedy další zatěžování těch, co na to vše stejně svými úsporami jednou doplatí, není řešením. A to je právě to, co se žádný politik neodváží nahlas říci. A to je právě to, co bych očekával, že konečně řekne pan prezident, který má silný voličský mandát a který je i ekonomicky fundovaný. Tady bych viděl smysl a poslání prezidentského úřadu, když už to nedokáží politické strany.

            Bohužel jsem se nedočkal. Ale třeba bude líp. Třeba bude zvolen i do druhého období a pak, jelikož už potřetí kandidovat nebude moci, se konečně nějakých velkých státnických skutků dočkáme.

-------------------------------------

Jiné mé články vycházejí na www.shekel.cz