Pracovní návod jak tunelovat

Má-li politik pod palcem nějaké množství peněz a rád by si z toho něco ulil, jak by měl postupovat? Určitě ne přímým převodem na své konto, to je akorát přímá cesta přes policii, státního zástupce a soud do vězení. Dělá se to jinak.

Prvotní je mít spřízněnou firmu, nebo aspoň osobu samostatně podnikající. Je jedno, jsem-li zde jako politik majetkově zaangažován nebo ne. Lepší je nebýt nijak provázán a prostě jednat jenom na čestné slovo s nějakým dobrým přítelem.

Druhým krokem je této firmě přiklepnout zakázku. To je poměrně snadné. Buď se použije zmanipulované výběrové řízení, nebo výběrové řízení s parametry ušitými na míru této firmě, nebo rozepsání zakázky do menších položek a přímé přidělení. To jsou obecně známé postupy, běžně používané.

Když ona firmu zakázku dostane tak ji samozřejmě provede. Čím více na tom vydělá, tím lépe. Proto odpadli konkurenti, kteří nabízeli to samé za nižší cenu. Já jako politik se musím postarat aby zakázku dostala „má“ firma. A je i v mém zájmu, aby za to dostala co nejvíc zaplaceno. Dohodnutá cena se dá navýšit ještě různými dodatky a nadpracemi.

Zakázka je hotová, firma dostane zaplaceno. Majitel firmy si přidělí mimořádnou odměnu, řekněme ve výši čistého zisku ze zakázky. Tím pádem má firma stejný výdaj jako zisk, je to pro ni neutrální, nemusí nic danit. Odvede pouze daň z přidané hodnoty, ale tu jí stejně zaplatil veřejný sektor.

Majitel firmy tento mimořádný příjem samozřejmě naprosto řádně zdaní a zaplatí z něj sociální a zdravotní pojištění. Zbude mu nějakých 60% inkasované částky, ale v tomto případě ho to vůbec nemrzí, protože se jedná o čistý zisk z veřejných prostředků. Tyto peníze už jsou ale naprosto čisté, tedy proprané, legální, může si s nimi dělat co chce. Propít, prožrat, procestovat, rozdat bezdomovcům, jak je libo.

Politik si řekne o svou polovinu. Tady nastává slabé místo celé transakce. Přímý převod na účet politikovi je samozřejmě vyloučen. To je cesta do pekel, tedy na Pankrác. Připadá v úvahu buď naturální plnění – pozvánky na různé rauty, víkendy, zájezdy, slavnosti. Ale i to je moc vidět a hlavně – politik chce prostě hotovost, aby si to užil podle svého.

V úvahu přichází různá tajná konta, třeba i v zahraničí, případně nemovitosti nakupované přes fiktivní firmy na Kajmanských ostrovech. Ale i to lze dohledávat. Lepší je jiný způsob.

Politik musí mít co nejvyšší plat. A musí šetřit. Naoko žije velmi skromně, nic nekupuje, nic nemá. Všímáte si, že to dělá takto většina z nich? A po několika letech si najednou pořídí něco velkého. Typickým příkladem je Sobotkův byt. Nebo jak Standa Gross vypočítával jak v součtu všech náhrad a platů vlastně ten byt koupit mohl. Samozřejmě že během těch několika let by museli jíst chléb a vodu. A to nejedí, samozřejmě.

Takže když má politik velký plat, tak řekněme po roce může tvrdit, že si ušetřil milion, protože přes rok se omezoval a žil cudně. Ale ještě lepší je, když má platy dva k tomu třeba ještě podniká (např. David Rath, Aleš Řebíček a jiní). Podnikání sice třeba moc nejde, ale proč netvrdit, že to vynáší miliony, ty zdanit a tak vlastně vyprat? A tady už nikdo nic neprokáže. Neomezoval se a nežil cudně. Utrácel a užíval si a ten milion dostal hezky v obálce od ....

-------------------------------------

Jiné mé články vycházejí na www.shekel.cz