Po roce zase na kola. Letos z Prahy do Benátek.

Tentokrát jenom v pěti, protože jeden loňský účastník si při fotbalu oddělal koleno. Výzva je před námi.

Příprava začala o týden dříve, kdy jsme dojeli s Martinem a našimi polovičkami do Benátek autem a strávili tam příjemný víkend. Psal jsem o tom zde. V neděli jsme pak sedli do letadla a zpět do Prahy. Auta zůstala poblíž benátského letiště. Ve čtvrtek sedáme na kola v Praze a jedeme pro ně. Máme na to maximálně 11 dnů. Cesta bude dlouhá necelých 1000 km. A před námi překonání Alp. Víme, že vše bude jen a jen o počasí. Martin pro všechny připravil cedulky na kola i jednotné dresy.

Účastníci: Tomáš (autor tohoto blogu), Martin a Čenda. Všichni věk 60+. Ondra a Vašek (věk 30+).

Výbava: Horská kola bez elektřiny, lehká zavazadla (převlečení, pláštěnky, duše, nářadí, hygiena, opalovací krémy ...).

Těch 967 km jsme odhadli. K vypočtené trase jsme přidali asi 10% na zajížďky k ubytování, obědům, případně bloudění. Nakonec jsme byli úspěšní, moc jsme nekufrovali a dostali jsme se pod 900 km.

První etapa nás dovede do Zvíkovského Podhradí. Je to taková rozcvička, protože podél Vltavy jezdíte pořád nahoru a dolů. Ale na Alpy to samozřejmě ještě nemá.

V pátek poslední etapa v Čechách. Nejdřív do Písku. Místní kamenný most je ze 13. století a je tím pádem nejstarším dochovaným mostem v Česku.

Město Písek dělá čest svému jménu. Pravidelná výstava soch právě z písku (malé „s“) vždy ohromí.

My ale musíme myslet na žaludky a hlavně tekutiny.

Pokračujeme nádhernou krajinou přes Švejkovu Putim až do Volar.

Další den už jen dokončíme přejezd Šumavy a přejíždíme do Německa. Bohužel z obou mladíků najednou vypadává, že mají potíže. Ondru bolí koleno a dokonce zvažuje odvoz autem. Vašek má zase 10 dnů staré stehy na rameni, které se mu pod batohem otevírají. Naštěstí to oba v pohodě překonali a následující dny jsou už v pořádku.

Počasí je zatím na naší straně.

Krátce po přejetí hranice v Novém Údolí najíždíme na cyklostezku, která vede po bývalé železnici. Co to znamená? Žádná prudká stoupání nebo klesání (to by mašinky nezvládly). Střídání náspů a zářezů, mosty a semtam nějaký ten tunel. Takže ve směru do Pasova několik desítek kilometrů ze Šumavy pořád lehce klesáme. A tím pádem je z toho královská nenáročná projížďka, kterou si opravdu užíváme.

První velké bavorské město, které nás uvítá je Pasov. Leží na soutoku tří řek a překvapí vás, že přinejmenším opticky, je zde Inn větší tok než Dunaj. Mě ale mnohem více překvapilo, jak je to město jiné proti zimě. Strávili jsme zde se ženou loni adventní víkend. Ale teď? V provozu odhadem třikrát více hospod. Náměstí před radnicí nikoliv prázdné, ale plné stolečků. Všude mraky lidí. Turismus jak vyšitý. Město jsem prostě nepoznal.

My ale musíme myslet na kalorie, abychom mohli pokračovat dál.

Odtud se vydáváme podél řeky Inn. Sice proti proudu, ale to není žádné stoupání. Překvapí vás, že u Pasova přejedete na cyklostezce do Rakouska a ani o tom nevíte. Chtěl jsem si vyfotit cedulku, podle mapy jsem byl na správném místě, ale prostě nikde nic. Když jsem se pak v následující občerstvovací stanici ptal servírky, jestli jsme v Rakousku nebo Bavorsku, odvětila mi sice, že v Rakousku, ale dotazem jsem se jí asi trochu dotkl. Jakto, že to nevím?

Den zakončíme v Altheimu. Zatím držíme průměr lehce nad 100 km denně, tedy i nad plánem a máme časovou rezervu.

Ráno se definitivně odpojíme od Innu, zamíříme na jih a Rakouskem míříme k Salcburku. Pro začátek dnešního dne také jedna fotka s autorem této reportáže (uprostřed).

Salcburk je se 157 tisíci obyvateli čtvrtým největším městem Rakouska. Historie spojená s Mozartem a panoráma Alp na pozadí dávají městu opravdu jedinečný ráz. Asi pouvažuji se sem podívat na nějaký ten víkend před Vánoci, podobně jako loni do Pasova.

My se však po nezbytném natankování vydáváme podél říčky Saalch. Zde začíná známá cyklotrasa Alpe Adria, ze Salcburku do Grada. První část pojedeme letos my. A je to opět parádní projížďka.

Jižně od Salcburku vstupujeme do Alp. Teď se začne lámat chleba. Občas přejedete nebo podjedete dálnici. Ono to v těch alpských údolích ani jinak nejde. Místa prostě moc není.

Den končíme ve Werfenu.

Jenom ještě k výbavě. Netaháme spacáky, stany ani karimatky. Pouze osobní hygienu, něco na převlečení a další nezbytné drobnosti, jako náplasti, prášek na praní, náhradní duše, pláštěnky apod. Ubytování hledáme na internetu vždy někdy odpoledne, podle toho, kam ten den dojedeme. Je nám jedno, jestli spíme v mládežnické ubytovně, nebo v lepším hotelu. Zásada je: postel a střecha.

Při večerní poradě nastává první organizační oříšek. Před námi je vrchol celého cestování, tedy přejezd alpské silnice Großglockner Hochalpenstraße. Vrchol je ve výšce 2510 m.n.m. Severní úpatí, kde začneme, město Bruck an der Großglockner Hochalpenstraße, leží ve výšce asi 750 m.n.m. Tedy na vrchol je před námi nějakých 1750 metrů výškových. Vzhledem k tomu, že před vrcholem je ještě sjezd (my tomu říkáme „účko“), kde ztratíte asi 150 metrů, tak celkem je před námi asi 1900 metrů na vystoupání. A to se nám fakt zdá dost.

Řešením je, že zítra už něco nastoupáme a ubytujeme se někde v kopci. Jenže pohled do map i rezervačních systémů ukazuje, že ta možnost je jen a jen v blízkosti vrcholu. A to nám moc nepomůže. Navíc ceny nápadně připomínají drahotu. Dost těžký oříšek k rozlousknutí. Prostě se nám zdá, že tohle asi za den nedáme.

Nastupuje umělá inteligence. Ta nám dává tip, že u severní mýtné brány, v místě zvaném Ferleiten, existuje stavení zvané „Tauernhaus“, které jako jediné ubytování poskytuje. A to bychom si o den dříve pomohli o 400 výškových metrů. A to je už dost rozhodující. Nastává velké hledání v rezervačních systémech a nic. Ani, že je už obsazeno. Prostě digitálně neexistuje. Tak googlení a dozvídáme se, že ano, že skutečně je, že ubytovává, ale celý barák má jen 4 pokoje. Dokonce se nám podaří najít i telefonní číslo majitele.

Jsem vyzván, ať mu zavolám. Tak tohle, říkám si, je prostě vyloučeno, ale zkusím to. Telefon mi zvedne starší mužský hlas. Je s ním dost těžká domluva, když mluví dialektem. Ale nějak se vzájemně chápeme. Prý musí probrat, jestli má volno, a ať mu zavolám za 10 minut. No dobře. Za pár minut opakuji telefonát. Tak prý že ano, že nás ubytuje. Cena je asi tak o 10% vyšší, než platíme doposud. A tím to končí. Nechce po mně žádný potvrzovací mail, prostě vše per huba. Tohle přeci nemůže klapnout, říkám si. Ale děj se vůle boží.

V pondělí vyrážíme na jih a budeme se k Großglockner Hochalpenstraße přibližovat.

Jeden z obědů na cestě. Šetří čas i peníze :-).

Projíždíme úpatní městečko Bruck a začínáme stoupat.

Je vidět, že poplatek pro motoristy není zrovna nejnižší. Ale my, cyklisté (i chodci) to máme zdarma.

Těch 400 výškových metrů na závěr dne dáme už dost s vypětím všech sil. A pokud bude ubytování, tak to beru jako jackpot ve sportce jako pomoc pro příští den. Jsme na místě a s malou dušičkou se vydáváme k domu, kde bychom snad mohli bydlet.

Domek je k nepřehlédnutí, leží sice trochu stranou, ale včerejší popis byl jasný. Blížíme se a zvedá se děda asi 70 let a strašně srdečně nás vítá, že jsme přeci jen přijeli. A je to! Jsme zachráněni. Štěstí na obou stranách. Při pozdější večeři jsme si popovídali a pochopil jsem, že těch včerejších 10 minut, po kterých jsem mu měl opětovně zavolat, bylo kvůli manželce, jestli je ochotná, ustlat, připravit snídani a pak zase uklidit. Zjevně mu to schválila, vše připravila a on si oddechl, že jsme skutečně přijeli. Jinak by mu asi poněkud vyhubovala.

Obsazujeme tři ze čtyř existujících pokojů. Čtvrtý zůstává prázdný. A před večeří jdeme do obrovské hospody přes silnici na jedno zasloužené pivo. Ukáže se, že obsluha mluví slovensky. Tak dávám jen takový pokusný dotaz, zda se tu dá někde ubytovat. „Vůbec nikde,“ je nám odpovědí. Všechny zájemce musíme posílat do údolí. A pak dodává, že támhle naproti ten Tauernhaus, že snad ubytovává, ale velmi málo a má málo pokojů.

Takže opravdu totální bingo, gratulujeme si, dáváme si na to panáka a jdeme k našim domácím na večeři. A vzniká další problém – předpověď počasí. Ráno má lehce pršet, pak se to vybere, ale kolem jedné odpoledne má přijít studená fronta s deštěm (nahoře se sněhem) a obrovským poklesem teplot. Sice nám teď už zbývá „jen“ asi 1500 výškových metrů, to za den dáme, ale určitě nahoru pojedeme tak šest hodin. Už známe své limity. Takže co s tím?

Martin přichází s revoluční myšlenkou – vyrazit se svítáním, tedy kolem páté ráno. Před polednem bychom mohli být na vrcholu a na druhou stranu dolů to sjedeme za půl hodiny, tedy ještě před příchodem studené fronty. Po počátečním šoku to nakonec tým odsouhlasí. Ale co se snídaní? Žádný problém, dí děda. Já vám to připravím na stůl, uzeniny, sýry a vajíčka dám do lednice. Tady je rychlovarná konvice a tady máte pečivo. Vše nám ukáže, kolem deváté večer nás opouští a zanechává nás samotné v baráku. Zítra začne den „D“.

V úterý opravdu vstaneme před čtvrtou a dáme si řádnou samoobslužnou snídani. Venku fakt prší, je asi 8 stupňů nad nulou a světlo se začíná proklubávat. To odhaluje těžké mraky válející se nad údolím. Není nám do smíchu a jen si říkám – nejsme blázni? Stojí nám to za to? Mohli jsme hřeben objet, nebo použít vlak. Ale tento můj názor je jasně menšinový.

Když vystoupáme prvních 300 metrů odhalí se nám zpět pohled na mýtnici v údolí.

Po šesté, když silnici oficiálně otevřou, se objevují první motorkáři. My dole přenesli kola přes nízký plůtek, oficiálně je vše zavřeno. Pohled na nás nabalené a zahalené v pláštěnkách, při lehkém dešti, u nich určitě musel budit přinejmenším shovívavý úsměv.

Ale vše se postupně v dobré obrací. Déšť ustává, po prvním náporu nedočkavých motorkářů už žádní další nejezdí. Přeci jen je brzy, počasí není ideální, cena vysoká, a tak až nahoru za několik hodin potkáme odhadem deset motorkářů a pět aut. To už jsou ta pozitiva. Panoramata si vychutnáváme čím dále, tím více.

Sněhu kolem nás přibývá, ale dokonce na chvíli mezi mraky spatříme i samotný Großglockner, tedy nejvyšší horu Rakouska, 3798 metrů vysoký.

Jsou zde evidentně po celé léto připraveni na všechno.

Při pohledu na to, co nám ještě zbývá nastoupat, mi občas bylo úzko.

Ale zadařilo se, a jsme na prvním předvrcholu, kde začíná ono „účko“. Tedy 150 dolů a pak ještě asi 250 nahoru.

Těsně před finálním vrcholem.

A je to! Není ještě ani deset hodin. Fakt jsme dobří. Díky mimosezoně, počasí a teplotě jsme ve vrcholové hospodě sami. Gulášová polévka a teplé pivo jsou nám zaslouženou odměnou. I venku stojí jen 2 auta, 3 cyklisté a čtyři motorky. V létě tu musí být masakr. Vrcholové foto -všimněte si teploty nad námi.

Tak mokré shodit, do igelitky a do batohu, navléknout na sebe vše suché a sjezd dolů.

Jižní mýtnice.

Čas máme vynikající. Meteoradar ukazuje, že dešťová fronta přijde až kolem 15. hodiny. Tak můžeme dorazit až do města Lienz. Sjezd je zpočátku prudký, ale pak stále klesáme podél říčky Möll. Idylka.

Jenže najednou se nám to zase zvedne a pár set metrů musíme nastoupat, a to dost prudce. To jsme nečekali. Jenže pak už pod sebou vidíme náš dnešní cíl. Hodně hluboko v údolí. Tedy zase prudký sjezd. A tady pozítří začneme své putování podél řeky Drávy. Jenže sjezd je tak prudký, že Martin odvaří brzdový kotouč. Ale přiznejme si, že Martin je z nás nejtěžší. Zítra bude čas na cykloservis.

Ubytování rovnou rezervujeme na dvě noci. Po dnešku bude zítra odpočinkový, dešťový den. Dáme dohromady sebe i kola. Vypereme, usušíme se, pořádně se prospíme. A od čtvrtka má zase svítit slunce, tak to dorazíme.

Když se pak podívám na dnešní statistiky, nevěřím vlastním očím. My fakt v součtu nastoupali přes dva kilometry!!! Dole na výškovém grafu je v levé části krásně vidět to vrcholové účko a v pravé nečekaný kopec před Lienzem. V porovnání s Großglocknerem vypadá neškodně, ale pár set výškových metrů to bylo.

Ale nějaká chybička měření tam asi je. 217 km/hod jako maximální rychlost jsem z toho kopce fakt neměl. Možná že to tak telefon změřil v nějaké vracející se zatáčce.

Půl hodiny před příchodem fronty se ubytováváme a gratulujeme si. Štěstí s ubytováním, odvaha brzkého studeného a deštivého startu, přízeň počasí. Zítra zajdeme do kostela poděkovat tomu nejvyššímu. Tady strávím následující dvě noci a den.

Středu 10. června zahájíme pořádnou snídaní.

Já si k tomu dám i sklenku prosecca.

A pak už den v deštivém Lienzu. Obchůdky, pivnice, cykloservis... .

Ve čtvrtek je naprosto podle předpovědi už pěkně. Sice ještě ne úplně jasno, ale déšť je pryč. Máme před sebou poslední tři dny a asi 270 km do Benátek. To už dáme levou zadní, protože těch kopců už nebude tolik, ale budou. Jsme pořád v Alpách.

Vytahujeme své železné oře. Já ho mám po vyčištění a promazání úplně jako nového. Kdo by řekl, že už má naježděno přes 6000 km? Zatím jsem jen 2x měnil řetěz.

Prvních asi 40 km jedeme údolím kolem řeky Drávy. Pohodička.

Řeka Dráva je jediný přítok Dunaje, který pramení v Itálii. V délce 510 km je podél řeky vedena drávská cyklostezka, která začíná v Toblachu a vede až do Chorvatska. Právě ten začátek jsme projeli už před pár lety, letos přidáváme další část. Stoupá to tak pomalu, že po 50 kilometrech podél řeky, vidíme, že už dnes máme nastoupáno 500 metrů. A ani o tom nevíme.

Po prvním občerstvení nás čeká ještě pár kilometrů v Rakousku a jsme u cílové země a překračujeme hranici do Itálie.

Zabočíme na jih a pokračujeme, teď už prudším, stoupáním k národnímu parku Tre Cime.

Tre Cime di Lavaredo (Tři štíty/cimbuří Lavaredské/á), ale česky často přezdívané „Tři sestry“, jsou impozantní tříčlenná skupina skalních štítů, nejčastější symbol Dolomit. Vyrůstají kolmo ze sutinových polí a jsou mekkou horolezců.

A tady začíná pravý cyklistický ráj. Cyklostezka vede po bývalé železnici. Nejprve nahoru, pak z kopce. Zářezy, mosty, výhledy, tunely, náspy, a to celé pojedeme teď asi 60 kilometrů. Vlaky zde jezdily do roku 1964, kdy se trať ukázala být nerentabilní.

Oběd dáváme na vrcholu v sedle, ve výšce 1530 metrů. Tedy dnes už zase máme nastoupáno asi 900. To přímo. Ve skutečnosti to bude určitě aspoň 1100, protože sem tam něco sjedete dolů.

A teď se to už sklopí a celý zbytek dne pojedeme z kopce.

Za chvíli jsme v Cortině d’Ampezzo, dějišti některých disciplín letošní olympiády.

I na ten kostel musí dojít. V Lienzu se nám to nějak nepodařilo.

Pokračujeme po bývalé dráze stále z kopečka a den zakončíme ve Valle di Cadora. Opět jsme dali přes 100 km.

V pátek se na nás chechtá sluníčko hned od rána. Ale snídat je potřeba.

Dokončíme úsek po bývalé železnici a sestupujeme dále údolím řeky Piávy. Takže pořád z kopce.

Tady byla cyklostezka zatesána do skály a dobetonována tak těsně, že ke slovu přišlo i zrcadlo.

Podjíždíme dálnici A27. Znám italské dálnice. Italové jsou prostě tuneláři, v tom dobrém slova smyslu. Ale i mostaři, i když jim semtam nějaký ten most spadne, jako před pár lety v Janově. Ale zespoda vás to ohromí ještě více. Tady se prostě rozhodli postavit dálnici v oblacích a tak ji tak postavili.

Nedá mi to a umělé inteligence se zeptám na tento kousek dálnice. Tento úsek se stavěl v první polovině 90. let. Nejslavnější stavbou je Viadotto Fadalto, který překonává údolí Val Lapisina. Ve skutečnosti jde o dvojici samostatných mostů (pro každý směr jízdy), každý s délkou asi 3,5 kilometru, což z něj činí jeden z nejdelších vysokých dálničních viaduktů v Itálii. Výška nad údolím je až 115 metrů.

Tuto etapu končíme v městečku Treviso. Díky množství kanálů se mu také přezdívá „Malé Benátky“. Klasicky si na internetu rezervujeme pobyt a vyrážíme. Jenže ouha. Když přijedeme do města, tak apartmánový hotel je zabedněný a zpráva od Bookingu, že se moc omlouvají, ale že je přebookováno. A hned nabízejí kompenzaci 80 € pokud si najdeme něco jiného. Tak si tedy nalézáme. Luxusní **** hotel a cenový rozdíl jde za Bookingem. I vše špatné je k něčemu dobré.

Ale my jsme na kolech, tedy pohybově flexibilní. V poměrně velkém městě, takže dost možností alternativ. Představa, že si pěší turista něco dopředu zarezervuje v malé vesničce a pak přijde ke ke dveřím a dozví se, že sorry jako, je dost děsivá.

A je zde poslední den našeho cykloputování, sobota. V rezervě jsme měli ještě zítřek, ale celé to dáme za 10 dnů i s dnem odpočinku. Před námi posledních 55 km na okraj Benátek a pak ještě 15 km k autům a pofrčíme domů.

Spanilou jízdu posledního dne zahájíme klikiháky podél řeky Sile a průjezdem stejnojmenné rezervace.

V jednom okamžiku v minulém století se zde rozhodli potopit staré čluny, které tu jsou ve vodě vidět dodnes.

Bohužel se ukazuje efekt poslední míle. Znáte to. Když se vracíte z dovolené autem, nejnebezpečnější je závěr. Vše už znáte, přestanete dávat pozor a malér je na cestě. Nás to potkává nejprve smůlou – Ondrovi praskne drát u kola. Nouzově to dojede, ale jinak bychom museli hledat servis.

A Martin, klasicky, přehlédne sloupek na začátku cyklostezky a v rychlosti dobrých 20 km/hod letí přes řídítka. Rána jako hrom. Neuvěřitelné štěstí. Jemu není nic a je pouze trochu odřená vidlice kola. Ten nahoře stál zase nad námi.

Oběd už opravdu jen kousek od cíle v městě Mestre.

A pak už to přichází. Nejprve cedule.

Pak už jen 3,85 km dlouhý Most svobody, který je pro auta, tramvaje a cyklisty (pěší turista by byl blázen, kdyby tu šel pěšky). Paralelně s ním vede železniční most se čtyřmi kolejemi. A celé toto široké soumostí spojuje město Benátky ležící na Benátské laguně s pevninou.

Vrcholové foto na zábradlí mostu na samospoušť.

Ještě dojet na první benátské náměstí Piazza Roma. Koupit magnetku a dát Colu.

A pak se otočíme, vrátíme se přes Most Svobody a dojedeme posledních 15 km k parkovišti, kde na nás čekají už asi 17 dnů auta.

V cíli konstatujeme, že nám to trvalo 10 dnů, z toho jeden byl odpočinkový. Takže asi 860 km za 9 cyklodnů. Opláchneme se, převlékneme se, a za nějakých 9 hodin jsme zpátky v Praze.

Ondra soustavně pracoval s kamerou, udělal mnoho hodin záběrů a pracně to sestříhal a ozvučil do 25minutového dokumentu. Kdo má zájem, tak:

Aplikace v mobilu, bez kterých by to opravdu nešlo.

Všechny fotky pořídil autor blogu.