Po dvou letech Londýn podruhé

Stejné období, jiné počasí, jiné pohledy, nové věci. Každá metropole si vyžaduje více návštěv. A vždy objevíte něco nového.

První návštěvu jsem popsal tady. Tak se teď zkusme podívat na jiné věci, nebo na to staré trochu jinak. Předesílám, že vynechávám popisy všech notoricky známých památek. To si každý najde sám a všude.

Když se blížíte ke svému ubytování kdesi na severním předměstí nestačíte zírat, jak jsou zde provedeny rozvody elektřiny. Proudem se tu tedy určitě netopí. To by to muselo sršet všemi směry.

Ale i takovéto dráty dokážou napájet luxusní bydlení.

Ale buďme k sobě upřímní, ovládání teploty v jednotlivých pokojích jsme opravdu nedali. To jsem ještě nikdy a nikde neviděl.

Následující den nelze začít jinak než typickou anglickou snídaní. Slaninka, placka, teplé fazole, rajče, žampiony, vajíčka, pečivo, klobásku jsem už snědl, než jsem si uvědomil, že to chci vyfotit. Prostě mňam.

A vzhůru do metra. Jen pro připomenutí – je nejstarší v Evropě (od roku 1863) a jedno z nejrozsáhlejších na světě. Ty nejstarší linky mají profily tunelů úměrné své době a nejsou nic moc pro klaustrofobiky.

Všimněte si dveří vagonu. Ten je totiž tak nízký, že dveře musí zasahovat do stropu a tudíž být sešikmené.

V průběhu času se město vyvíjelo a metro začalo být na některých místech zbytečné. Vznikly tak opuštěné stanice, nazývané též stanice duchů. Nejznámější z nich:

Aldwych (původně Strand): tato stanice je na odbočce linky Picadilly a byla uzavřena roku 1994 pro nízký počet cestujících a vysoké náklady na výměnu výtahů. Dnes je filmovou hvězdou. Natáčely se zde scény pro filmy jako Sherlock, V jako Vendeta nebo 28 dní poté.

Down Street se nachází v luxusní čtvrti Mayfair mezi stanicemi Green Park a Hyde Park Corner. Zavřena byla již v roce 1932, protože byla příliš blízko sousedním stanicím a lidé ji nevyužívali. Během 2. světové války byla přestavěna na kryt a podzemní ředitelství Winston Churchilla a jeho válečného kabinetu, než byly dokončeny Cabinet War Rooms.

Když byla v roce 1999 linka Jubilee prodloužena směrem na východ do Canary Wharf, původní úsek vedoucí do stanice Charing Cross (nástupiště linky Jubilee) se stal nadbytečným. Tato nástupiště jsou dodnes v perfektním stavu, plně osvětlená, ale bez cestujících. Často je uvidíte ve filmech (např. Skyfall), kdy postavy nastupují do „metra“, které ve skutečnosti nikam nejede.

A kapitolou samou pro sebe jsou i přestupní chodby. Nejen mezi nejstaršími linkami, ale i mezi nimi a těmi nejnovějšími. Vznikají tak ohromné vzdálenosti, které se musí nějak překonat.

Je čas podívat se do Royal Victoria Dock, ale hlavně zda nastoupit na lanovku, která vás odveze přes Temži.

Výhledy stojí opravdu za to. Už z toho důvodu, že míst s dalekým rozhledem, vzhledem k rovinatosti Londýna, moc nenajdete.

Vrátíme se metrem do centra a projdeme si čínskou čtvrť.

Odtud je to už nedaleko k proslulé londýnské City. To je čtvrť mrakodrapů, finanční centrum nejen Británie.

Už pohled z dálky je impozantní. Ale když se procházíte skrz, tak si teprve uvědomíte, jak jste opravdu maličcí.

Zajímavé je, jak ty supermoderní stavby stojí vedle historických. Tedy spíše je obkličují.

Chybět nesmí budova Bank of London a Burzy hned naproti. Ty patří k těm starším, ale jsou samozřejmě součástí moderní City.

Temže ústí kousek za Londýnem do Lamanšského průlivu. Příliv se zde projevuje tím, že vidíte přímo ve městě, že se obrátí proud řeky a teče jakoby do vnitrozemí. Podle stop na nábřeží rozdíl hladin dělá i několik metrů. A když přišel od moře velký vítr, ba bouře, kombinovaná s přílivem, případně se zvýšeným tokem Temže, tak bylo na záplavovou katastrofu zaděláno. Bylo nutno to nějak řešit.

Řešením se ukázalo být důmyslné ochranné opatření - Thames Barrier, bariéra na Temži, díky níž mohou být obyvatelé Londýna v klidu, alespoň co se týká tzv. velké vody. Bariéra na Temži je největším protipovodňovým zařízením na světě a slouží k zadržení přílivové vody ze Severního moře.

Na délku měří úctyhodných 520 metrů a na výšku 32 metrů. Monumentální stavba, která není pouze funkčním, ale i velmi estetickým mechanismem, byla budována 7 let na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Náklady na výstavbu se vyšplhaly do výše 500 milionů liber. V dnešních cenách několik miliard liber.

Mechanismus funguje na bázi pilířů a pohyblivých vrat, které reagují na situaci v řece. Čím více hladina řeky stoupá, tím výše se vrata posouvají a dokáží tak během 30 minut vytvořit na řece přehradu, která naprosto spolehlivě ochrání Londýn před zatopením. V systému jsou vytvořena i stavidla, která slouží k průjezdu lodí skrz bariéru.

Zdroj: Odkaz

Zajedete autobusem do Greenwiche. Překročíte nultý poledník a nasednete v přístavu na loď. Odtud projedete po Temži celý střed Londýna a stojí to za to.

Podjedete proslulý Tower Bridge.

Minete tzv. Londýnské oko, což je ruské kolo s vyhlídkovými kabinami.

Dále budovu Parlamentu se zvonicí Big Ben.

A dostanete se až k proslulé budově se sídlem MI6. Je to taková postmoderní pevnost, která křičí: „Tady sídlí špioni!“ Přezdívá se jí Legoland, nebo taky Babylon na Temži. Má 60 různých úrovní střech. Proč? Prý aby se v případě útoku energie výbuchu rozptýlila a budova se nezhroutila. Budova má rozsáhlé podzemní prostory, které jsou údajně odolné i proti jadernému výbuchu. Uvnitř je budova prošpikována stíněním (tzv. Faradayova klec), takže pokud tam vstoupíte jako návštěva, váš telefon je v podstatě jen drahé těžítko.

Budova je světově proslulá díky filmům s Jamesem Bondem. V Jeden svět nestačí (1999) v ní vybuchne bomba a ve Skyfall (2012) ji záporák Silva nechá vyhodit do povětří úplně. Skuteční zaměstnanci MI6 si prý při premiéře Skyfall v kině užívali moment, kdy jejich kanceláře letěly do vzduchu, a hlasitě tleskali.

V roce 2019 se stal pořádný trapas. Stavební firma, která budovu rekonstruovala, ztratila citlivé plány budovy (rozmístění alarmů, šachet a tajných chodeb). Našly se o pár dní později... v místní hospodě. Někdo je tam prostě nechal u piva.

V roce 2000 na budovu skutečně zaútočili členové Pravé IRA. Vystřelili na 8. patro protitankovou střelu RPG-22. Budova ale dostála své pověsti pevnosti – střela sice rozbila jedno okno (které je mimochodem neprůstřelné a několikavrstvé), ale uvnitř se v podstatě nic nestalo. Zaměstnanci prý jen pocítili „mírné otřesy“.

Projížďku lodí pak zakončíte u bývalé uhelné elektrárny Battersea Power Station.

Dnes je venku relaxační zóna.

A uvnitř množství obchůdků a restaurací.

Jinou bývalou elektrárnou je dnes muzeum moderního umění Tate Modern. Vstup zdarma. A z horního patra ze samoobslužné restaurace jedna z mála možností jak si užít výhled na Londýn.

A když už jsme u těch restaurací, zajeďte si metrem na stanici Camden Town na černé lince metra Nothern Line. Tady to žije! Nevíte co si vybrat k jídlu nebo pití, kde posedět, či kam se prostě vrtnout.

Nabídka jídel není pro jistotu jen písemně, ale radši i vizuálně.

I prodavač pomerančového džusu je patřičně barevně sladěn.

Posedět můžete v pouličním podniku, nebo u vody, nebo nahoře s výhledem na stavidlo, či postát v baru. Každému dle jeho vkusu.

A tradice, stejně jako v celé Británii, nesmí chybět ani tady.

Tři plné dny jsou u konce. Je čas zase na cestu domů. Tak si to někdy taky pěkně užijte!

Všechny fotky jsou od autora blogu.