Paní Michaláková o své děti přišla a je to správně

Když vychladnou horké hlavy, schovají se svaly, zase se shrnou zpět rukávy, tak si je nutno položit jen jednu a jedinou otázku: „Co je nejlepší pro ty dva kluky právě teď?“

Myslím, že pro odpověď si není nutno chodit daleko. Svou matku znají tak leda jako nějakou zajímavou a hodnou paní, kterou v posledních letech viděli tak 2x za rok, ani pusu si nesměli dát a mluvit o tom, co jsou vlastně zač, bylo zapovězeno.

            Své pěstouny znají dobře, jsou s nimi již sžiti. Věřím, že vzájemný vztah mezi pěstouny a chlapci je také bezproblémový, ba přímo rodičovský. Jinak by jim je úřad do pěstounské péče nedal. Chodí do místní školy (školky), kde určitě mají kamarády, a myslím, že ani čeština jim už moc neříká. Nevím, jak jsou hmotně zabezpečeni oni pěstouni, ani nevím, jak moc je bohatá paní Michaláková, ale vezmu-li průměr životní úrovně u nás a v Norsku, tak na tom asi na severu budou lépe.

            A chtít je teď vytrhnout z jejich zaběhnutého prostředí, dostat je do prostředí cizího, materiálně asi horšího, bez kamarádů, s jazykovými problémy, to by byl na těch dětech skoro zločin.

            Můžeme matku litovat, dojímat se nad osudem dětí, ale snaha vrátit stav do doby před 4 roky je pro ty děti kontraproduktivní. A co je víc? Matka, nebo ty děti? Dětská psychika, nebo naše národní hrdost?

            Samozřejmě úplně jinou otázkou je, proč k tomu došlo. A nyní předpokládám (ale zdůrazňuji, že ten případ právně opravdu podrobně neznám), tak jen předpokládám, že kdysi byli oba chlapci matce odebráni neoprávněně. Můžeme teď tvrdit, že pro oba kluky je lepší, když teď zůstanou tam, kde jsou, ale nic neospravedlní křivdu, ponížení, nespravedlnost a bolest, která se stala matce. A už vůbec neexistuje materiální odškodnění, které by mohlo nahradit citové strádání matky, kterou někdo připravil o její děti. A tady jsou pak tvrdá slova a činy na místě.

            Matka by měla vysoudit super tučné odškodné, ale opravdu takové, že by i bohaté Norsko příště uvažovalo, jestli se mu něco takového vyplatí.

            Ale především by se celá mezinárodní soudní mašinerie měla rozjet tak, aby se něco takového v budoucnu už opravdu nestalo. Norsko by mělo být postaveno na pranýř. Mezinárodní soudní dvůr by měl nekompromisně vyžadovat změnu norských zákonů, předpisů a postupů. Norsko by mělo platit jak mourovaté a mělo by se zvážit, zda je průchozí hnát pro nějaké paragrafy k soudu příslušné norské úředníky, kteří toto mají na svědomí. Mezinárodní zatykač a tím pádem pro ně nemožnost opustit Norsko, by mělo být dostatečným odstrašujícím příkladem.

            To je to, o co by mělo teď v diplomacii jít. Ne o navrácení těch kluků, pro ty by to bylo asi spíše už trápení, ale o odškodnění a o takový precedens, který by v budoucnu už podobným excesům zabránil.