O úřednících a úřednících

Na každého jednou dojde. Nebo jinak - Na každou svini se vaří voda. Nebo - Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Délka povídky asi 15 minut!

Pan Dvořák urovnal kytky ve váze. Vodu už vyměnil. Ještě zapálit svíčku a vyházet z hrobu napadané listí. Dnes byl pěkný letní den. Sluníčko na obloze dávalo tušit, že odpoledne bude pěkně teplo. I v tuto dopolední hodinu už bylo panu Dvořákovi vedro a setřel si hřbetem ruky pot z čela.

Chodil sem na hrob své manželky pravidelně, aspoň jednou týdně. Když jí před třemi roky porazila neporazitelná choroba, zhroutil se mu svět. Stále se s její ztrátou nemohl pořádně vyrovnat. Doma na něj vše padalo. Snažil se čas ubíjet všelijak. Cestoval. Různě. Vlakem, lodí, letadlem, i autem po celé Evropě. Ale myšlenky měl pořád jenom u své nebožky. Nouzí netrpěl. Vlastnil velmi úspěšnou realitní kancelář, která se postupem času vypracovala v regionu na jednu z největších. Ale on nebyl takovým tím „panem“ podnikatelem, který by nejraději vše jen řídil a práci ať dělají ti jiní. Osobně vše nejen řídil. Ale mnoho případů i sám kompletně vyřídil jako řadový referent. Práce ho prostě těšila. To ale smrtí jeho ženy přestalo. Už ho netěšilo nic. Realitní kancelář prodal svému společníkovi. Chápal, že se na práci nemůže vůbec soustředit a nechtěl být spíše na obtíž. Za stržené peníze si mohl až do konce života užívat a nikdy už nemusel nic dělat. Ale znáte to, tohle právě takovéto činorodé lidi nebaví.

Pan Dvořák si povzdechl, pohlédl na náhrobní kámen se jménem své ženy, krátce se ještě zamyslel a vykročil k východu ze hřbitova.

-------

Vrchní přinesl další dvě piva a postavil je před oba pány středního věku.

„Prosím pánové.“

„Děkujeme!“

Vrchní odešel a oba pánové pokračovali v načatém hovoru.

„Franto, já už fakt nevím,“ pokračoval Luboš v načatém hovoru, který přerušil vrchní svým příchodem s pivy. „Nějak nemohu na nic pořádného narazit.“

Luboš sděloval svému dávnému příteli své trable poté, co ztratil práci. Práce bylo dost, všude byly samé inzeráty s nabídkou volných míst, ale Luboš byl tak trochu nemakačenko. Byl zvyklý v kanceláři spíše vysedávat. Pořádné práci se celoživotně vyhýbal, o manuální ani nemluvě. To byl asi i důvod, proč ho předchozí zaměstnavatel po několika varováních propustil. A Luboš při hledání nové práce ze svých představ slevit nemínil.

„To nějak vymyslíme,“ uklidňoval ho Franta.

„A to jako jak?“ vyzvídal Luboš.

„Nech to na mě,“ uklidňoval ho dál Franta, „a objednej další rundu.“

Franta dělal již dlouhé roky tajemníka na okresním úřadu. Politické garnitury na radnici se střídaly, ale on zůstával. Vrabci na střeše si šuškali, že v tom prostě uměl chodit. A často si nebral rukavičky. Rozumní lidé radši byli zticha a do ničeho se nemontovali, protože se povídalo, že i nějací zmizelí lidé za Frantou zůstávali. Ale spíše to vypadalo, že každému z nových politiků byl schopný něco nabídnout. A tak se po volbách výběrové řízení na nového tajemníka nikdy nevypisovalo. Rada, většinou jednohlasně, prostě schválila prodloužení mandátu toho současného.

-------

Pan Dvořák zamířil ze hřbitova k tramvajové zastávce. Nastoupil a přemýšlel co bude dnes dělat. Doma vysedávat nechtěl a trávit večer v hospodě taky nebylo pro něj. Vystoupil o dvě zastávky dál a zašel ke kiosku s občerstvením.

„Dejte mi jednu klobásu a kofolu,“ požádal paní za pultem.

Klobáska byla pěkně vypečená a panu Dvořákovi opravdu chutnala. Zavolám Romanovi, napadlo ho. Občas spolu chodili na tenis a nebylo by špatné tak zabít dnešní odpoledne, říkal si.

------

Franta zaklepal na dveře starosty. Když se zevnitř ozvalo „Dále,“ tak vzal za kliku.

„Ahoj,“ vítal ho starosta. „Posaď se.“

Franta se pohodlně uvelebil v široké lenošce, kam měl jako tajemník úřadu právo si bez vyzvání sednout. Dal nohu přes nohu a položil na stůl desky s papíry. Nic podstatného v nich nebylo, ale působil tak důležitějšíma pracovním dojmem.

„Dáš si kafe?“ zeptal se ho starosta. Ti dva si tykali, ostatně jako všichni tady na úřadě.

„Jo,“ odpověděl Franta.

„Martinko,“ zvedl starosta telefon, „prosím dvě kávy. Jako vždy s mlékem a bez cukru.“

„Tak co tě tíží?“ starosta nerad chodil dlouho kolem horké kaše.

„V odboru majetku potřebujeme nového referenta,“ taky bez okolků vytasil svou záležitost Franta.

„Ale vždyť máme plný stav,“ namítl starosta.

„To jo,“ oponoval Franta, „ale pan Dufek půjde za půl roku do důchodu a bylo by dobré aby tam s ním někdo nový pár měsíců byl aby ho pan Dufek mohl zaučit.“

„To asi jo,“ souhlasil starosta. „Já to projednám s radou. Ale to nebude problém. Finance se určitě v nějaké kapitole najdou. „Připravíš tedy výběrové řízení?“

Franta v duchu zajásal. Bylo rozhodnuto a pro Luboše bude mít práci.

„Ano. Samozřejmě,“ odpověděl starostovi. „Připravím klasický hodinový písemný test a pokud bude více vítězů tak s těmi nejlepší provedeme pohovor.“

„Domluveno,“ řekl starosta zrovna v okamžiku když sekretářka přinášela kávu. „Tak probereme tu agendu na setkání s občany.“

------

Pan Dvořák si se svým přítelem Romanem dal na tenisu pořádně do těla. To byla další výhoda jeho dřívější profese, že si mohl pronajmout kurt v hale, která byla hodně drahá a volno tak měli skoro vždy. Oba se osprchovali a v místní restauraci usrkávali Martini.

„Ty si musíš najít práci!“ radil docela vtíravě Roman svému příteli. „Tohle nic nedělání tě ničí. Musíš přijít na jiné myšlenky. Fakt to vidím jako nestranný pozorovatel, věř mi.“

Pan Dvořák usrkl ze svého nápoje. „Asi máš pravdu. Ale jakou?“

„To je jedno. Hlavně něco dělej. Třeba řidiče tramvaje, nebo skladníka. Ale prostě musíš mezi lidi.“

Pan Dvořák Romanovi slíbil, že o tom bude vážně přemýšlet.

------

Franta si ze skříně ve své kanceláři vytáhl šanon s uzavřenými případy odboru nemovitostí. Chvíli jím listoval a pak mu zrak spočinul na jedněch deskách. To by mohlo jít, říkal si. Na ten případ si pamatoval. Byl docela složitý a i výklad právníků nebyl úplně jednoznačný. Ale nakonec se to po několika jednáních, odborných expertízách a znaleckých posudcích dotáhlo do pravomocného konce.

Vyndal z desek jednotlivé listy, sedl ke svému počítači a začal psát:

„Výběrové řízení na pozici odborného referenta odboru nemovitostí,“ udělal několik prázdných řádků a pokračoval:

„Vyhledejte na internetu odpovědi na níže uvedené otázky, uveďte správný zákon a paragraf, který jednotlivé body případu řeší, navrhněte správný postup, koncipujte odpověď jednotlivým stranám sporu.“ Opět udělal několik prázdných řádek.

„Na vypracování testu je časový limit 60 minut.“ V duchu se zasmál. Vzpomínal si, jak tento případ řešili měsíce. Jak tápali v legislativě, jak konzultovali právníky a nikdo přesně nevěděl co s tím. Sám byl se sebou spokojen jak to vyřešil a začal do formuláře vepisovat jednotlivé otázky:

1. Na koho se obrátíte, když v katastru nemovitostí je zapsána jako majitel osoba, na kterou je vyhlášeno exekuční řízení …. ?“

A takových a podobných otázek tam bylo celkem 15. To nemohl nikdo zvládnout.

Okopíroval si ještě celou složku, vrátil šanon do skříně a rozhodl se, že dnes je už čas jít domů.

-------

Pan Dvořák si uvědomil že Roman má pravdu. Peníze sice nepotřeboval, ale práci ano. Jinak by to prostě v životě dál nešlo. A zároveň si řekl, že ho tedy vůbec nezajímá plat. Ani ho moc nezajímá co bude přesně dělat. Ale bylo by dobré aby byl nějak užitečný. Ta práce pro něj měla být především odreagováním a případně koníčkem. A pokud bude zároveň nějak užitečný, tak tím lépe. Začal projíždět na internetu nabídky pracovních příležitostí.

------

Franta seděl s Lubošem zase nad pivem v jejich oblíbené hospodě.

„Tak je to zařízené,“ sděloval s lehkým šibalským úsměvem Franta Lubošovi. „Budeš u nás dělat referenta na odboru majetku. Tam se nepředřeš, neboj.“

„Super,“ zajásal Luboš a usrkl si pivo. „Díky!“

„Příští týden vyjde v místních novinách inzerát, že okresní úřad hledá nového referenta odboru majetku a ty se přihlásíš do výběrového řízení.“

„Cože?“ Lubošovi přeběhl mráz po zádech. „Jaké výběrové řízení? Vždyť já o tom nic nevím. V tomhle oboru jsem nikdy nic nedělal. To přeci nemůžu. Já myslel, že mě prostě zaměstnáte.“

„Zaměstnáme,“ usmíval se Franta a dával si s pokračováním na čas. Dělalo mu dobře si Luboše ještě chvíli vychutnávat. „Ale musíš do výběrového řízení!“ a bavil se pohledem na zoufalého Luboše.

„Ne to fakt, ne,“ protestoval Luboš. „To radši nic.“

Franta se už nad ním slitoval.

„Neblbni. To je cinknutý. Vždyť víš jak to chodí. Říká se tomu podmínky na míru pro jednoho kandidáta, či tak nějak,“ a zároveň začal hrabat ve své tašce.

„Tady je test, který kandidáti dostanou a tady jsou správné odpovědi. Jenom to tam přepíšeš a bude hotovo. Neboj. Ten test nemůže nikdo zvládnout,“ samolibě se usmíval a pokračoval. „V místnosti bude mít samozřejmě každý k dispozici počítač, tak si ty odpovědi někam ulož a pak už to jen z monitoru přepíšeš.“

Na znamení dobrého obchodu si objednali další rundu piva.

------

Ta nabídka pana Dvořáka zaujala celkem na první pohled. Usrkával po ránu doma z kávy a brouzdal se po internetu. Okresní úřad hledá nového referenta Odboru majetku. Podíval se na požadavky pro uchazeče. Stačila maturita, orientace v problematice nemovitostí, práce s internetem a uživatelské znalosti PC. Prostě nic mimořádného. Dokonce tam psali i nabízený plat. To ho trochu rozesmálo, ale peníze rozhodně nepotřeboval. Vůbec ho nenapadlo, že o tak malém platu se píše právě proto, aby se odradilo co nejvíce potenciálních uchazečů o ono místo.

Pan Dvořák nelenil a vyplnil internetový formulář, který odeslal na okresní úřad.

Pozvánka k písemnému výběrovému řízení přišla skoro obratem.

------

„Tak vás tu všechny vítám. Děkujeme, že jste reagovali na naši nabídku,“ vítal tajemník úřadu Franta všechny příchozí. Pan Dvořák se rozhlédl a spočítal, že jich je i s ním pět. Tajemník pokračoval.

„Prosím posaďte se každý k jednomu počítači,“ a otevřel dveře místnosti.

„Na stole máte v deskách otázky k zodpovězení. Odpovědi pište ve Wordu, který je v každém počítači instalován. Na závěr to prosím vytiskněte. Tamhle v rohu je síťová tiskárna a předpokládám, že každý zvládnete jak na ní odeslat dokument k vytištění,“ ukazoval Franta do rohu místnosti. „Nic nepodepisujte, pouze do záhlaví dokumentu se svými odpověďmi uveďte číslo, které máte uvedené na deskách. Do desek pak vepište svá jména. Vaše vytištěné dokumenty budou okamžitě vloženy všechny spolu do jedné obálky a hodnotící komise bude tak pracovat pouze s anonymními údaji. Teprve až bude znám vítěz výběrového řízení, bude jeho číslo ztotožněno s příslušnými deskami a jeho jménem.“

Franta se velmi spokojeně usmíval, jak to zaonačil, že zdání férovosti výběrového řízení je úplně dokonalé a pokračoval.

„Časový limit je 60 minut. Prosím začněte.“

------

Luboš otevřel desky a jen se usmál. Poohlédl se po místnosti a začal se bavit vyděšenými pohledy ostatních uchazečů. Tohle jasně nemohl nikdo zvládnout. Luboš se připojil k serveru své pošty, stáhl si dopředu připravený soubor odpovědí a uložil ho na místní počítač. Do záhlaví vepsal své přidělené číslo a už už ho chtěl odeslat na tiskárnu. Zarazil se v posledním momentě. Přeci jen by bylo poněkud podezřelé, že to má hotové za pár minut. Otevřel si své oblíbené motoristické stránky a začal z nudy prohlížet některé novinky z oblasti motorek.

------

Pan Dvořák otevřel desky se zadáním a letmo pohlédl na otázky. Nojo, nic moc, řekl si. Je to hodně složité, ale ne úplně neřešitelné. Akorát ta hodina mu připadala docela málo. Jak to znal ze své dřívější realitní praxe, tak zkušený pracovník vyhledával všechny potřebné podklady k podobným případům dobrého půl dne. Otevřel si Word, otevřel nový dokument a do záhlaví vepsal své přidělené číslo. Zahloubal se do otázek hlouběji a něco mu začínalo svítat. Ve své realitní praxi viděl a hlavně musel vyřešit už hodně zapeklitých případů. Ale tohle mu připadalo nějak povědomé. Jasně! Vždyť to jsme dělali! Svitlo mu najednou. Tenkrát jsme zastupovali protistranu proti Okresnímu úřadu.

Nepřipadalo mu to úplně férové, ale připojil se do archivu své pošty a chvíli v něm vyhledával. Tady je to! Pomocí tlačítek CTRL+C a CTRL+V stačilo jednotlivé pasáže dokumentu ze své staré pošty jen zkopírovat a přenést jako odpovědi do dokumentu výběrového řízení. Celá operace mu nezabrala ani čtvrt hodinky. A aby to nevypadalo nijak podezřele, kdyby se v tom někdo někdy chtěl hrabat, tak další čtvrthodinku trochu upravoval slovosled. A pak si ještě uvědomil, že loni byl trochu pozměněn zákon. Vyhledal si na internetu ve Sbírce zákonů onu změnu. U bodu číslo 4 pak doplnil odpověď, že celá problematika se musí posuzovat podle toho, zda žádost byla podána před nebo po 1. lednu letošního roku. A došlo mu, že tím pádem i u bodů 6 až 9 se pak musí zohledňovat stejné hledisko. Odpovědi doplnil.

------

Luboš asi po tři čtvrtě hodince usoudil, že už by mohl být hotov a odeslal svůj formulář k tisku do rohu místnosti. Zvuk tiskárny jakoby ostatní v místnosti vytrhl ze spánku. Mnozí skoro až nechápavě zírali, jak může už někdo být hotov.

Pan Dvořák usoudil, že taky už není potřeba čekat a svůj formulář odeslal k tisku též.

------

Hodnotící komise se sešla za dva týdny. Kromě tajemníka, starosty a vedoucího Odboru majetku, byl přizván ještě externí právník. Práce komise neměla moc. Pět formulářů s odpověďmi, z toho tři naprosto nedostatečné. Pouze dva bylo potřeba hodnotit hlouběji.

Franta vůbec nechápal co se stalo. Bylo mu jasné, který je Lubošův a který ne. Na tom druhém bylo přeci jen podrobněji uvedeno, že jsou možné dva výklady zákona a rozepsáno zdůvodnění a možné důsledky.

Ostatní členové komise měli jasno. Rozsáhlejší a hlavně důkladnější práce u nich vítězila. Frantovi začínalo docházet že je zle. Tak to ještě zkusil.

„Já si myslím, že stručné, jasné a nezavádějící odpovědi jsou předností. Žádné zbytečné právnické kličkování, přímo jít k problému věci.“

Slovo si vzal externí právník: „No to vůbec ne. Pokud se nevezme v potaz i jiná možnost, tak se v budoucnu můžete divit. Protistrana to může hnát až k soudu a ten by jí dal za pravdu. Celé by vás to stálo neskutečné peníze.“

Franta se nedal: „To máte zajisté pravdu, ale tady nám šlo o to, posoudit, jak se jednotliví uchazeči vypořádají celkově s problematikou. A myslím, že názorná ukázka toho, jak to sdělit efektivně, jasně a stručně je jasně předvedena v tomto formuláři,“ a ukázal na dokument Luboše.

Teď se do toho vmísil starosta: „I to je pravda. Ale přiznejme si, že tady ten dokument to vystihuje taky celé a dodává ještě něco navíc, co v tomto dokumentu není. Je to určitě komplexnější.“

Dohadovali se ještě asi 10 minut. Nakonec došlo na hlasování a poměrem hlasů 3:1 vyhrál pan Dvořák.

Starosta pokynul sekretářce sedící též u stolu: „Martinko pošlete prosím účastníkovi s tímto číslem pozvánku k osobnímu pohovoru o termínu nástupu do práce.“

------

Luboš s tajemníkem Frantou zase seděli ve své oblíbené hospodě.

„Franto, vždyť jsi říkal, že je to tutovka!“ rozčiloval se Luboš na tajemníka úřadu.

„Byla to tutovka. Vůbec to nechápu. To nemohl nikdo zvládnout, na ty otázky do hodiny odpovědět. To musel být nějaký podvod!“ zvedl tentokrát hlas Franta.

Luboš se na něj pokradmu podíval: „To chceš říct, že někdo podvádí líp, než ty?“

Franta už chtěl vybuchnout, ale zarazil se. „Neboj. Já ho brzy vyštípám a dáme si reparát.“

------

„Tak Vás tady vítám pane Dvořáku,“ vítal s úsměvem tajemník Franta pana Dvořáka jeho první den v práci. „Jsem rád že Vás poznávám. Prosím pojďte za mnou, ukážu Vám Vaše pracoviště,“ a odváděl ho ke kanceláři Odboru majetku.

„Tady Vám představuji Vašeho přímého nadřízeného, ing. Líbetka,“ ukazoval tajemník na ředitele odboru.

„Těší mě, Dvořák,“ napřáhl pan Dvořák pravici.

„Dobrý den,“ stiskl ji ing. Líbetko, „doufám, že se Vám bude u nás líbit.“

„Tak já už půjdu,“ loučil se tajemník a zavřel za sebou dveře.

„Pane Dvořáku, tady je Váš stůl. Tohle je pan Dufek,“ představoval u vedlejšího stolu sedícího šedesátníka. „Ten Vás do všeho zaučí. Za půl roku odchází do důchodu.“

„Těší mě,“ stiskl pan Dvořák novému kolegovi pravici.

„I mě,“ vřele odpověděl pan Dufek.

------

Pan Dvořák začal pravidelně chodit do práce. Dělal práci které velmi dobře rozuměl. Pro něj to nebylo nic složitého ani nic těžkého. Plat měl tak na úrovni drobného přilepšení svých finančních poměrů, ale o to u něj nešlo. Cítil se zase užitečný. Minimálně přes den se oprostil od chmurných myšlenek a život zase začal tak nějak normálně fungovat.

------

„Pane inženýre,“ předával tajemník Franta asi za dva týdny vedoucímu Odboru majetku interní dokument, „tady je požadavek na právní analýzu kolem té přístavby školy a musí se to udělat do týdne. Byl bych rád, aby na tom dělal ten nový….jak se jmenuje….Dvořák.“

„Počkejte pane tajemníku. Za prvé do týdne, to je nesmysl, a proč zrovna pan Dvořák? Proč se to nezadá externímu právníkovi?“ ohrazoval se vedoucí odboru.

„Musíme šetřit a lépe využívat interní zaměstnance. Berte to jako příkaz,“ rázně ukončil hovor tajemník.

O hodinu později předával vedoucí odboru majetku panu Dvořákovi onen požadavek na právní analýzu.

„Já tomu nerozumím, proč to chce zrovna po Vás, ale nic s tím neudělám,“ vysvětloval panu Dvořákovi.

„To nevadí,“ v klidu odpověděl pan Dvořák, „já se na to mrknu.“

Podíval se do složky a zkonstatoval, že tohle je tedy tak na práci po večerech a ještě víkend k tomu. Práci si odnesl domů.

Doma si udělal k večeři špagety, jen tak jednoduše s kečupem a strouhaným sýrem. Když je jedl, tak si zběžně listoval složkou z úřadu. Hm, to je zajímavé, říkal si. Tohle bude chtít katastr nemovitostí, na tohle se myslím vztahuje ten zákon ještě z šedesátých let o vypořádání převodů podílů organizací, tady bych to asi hledal v rejstříku neziskovek.

Otevřel si pivo, pustil počítač a úplně se propadl do problematiky. Pak si uvědomil, že je už skoro půlnoc, tak všeho nechal a šel spát.

Ráno si říkal jak ten včerejší den nádherně uběhl. Večer ho netrápily doma nějaké vzpomínky, cítil se úplně vyměněný.

Požadovaný úkol měl hotový za čtyři dny.

------

„Dejte to panu tajemníkovi a vyřiďte mu prosím, že kdyby zase něco potřeboval, že rád vyhovím,“ předával hotovou složku Ing. Dufkovi, svému nadřízenému.

Tajemník Franta převzal vypracovanou práci.

„Díky,“ řekl vedoucímu odboru majetku.

Když za ním zaklaply dveře zvedl telefon a zavolal externímu právníkovi, který příležitostně pracoval pro okresní úřad.

„Mám tady jednu dle mě zfušovanou právní analýzu. Mohl byste se mi na to pane doktore podívat? Nerad bych se s kárným řízením nějak unáhlil.“

„Ale jistě. Nechte mi to na vrátnici. Večer si to tam vyzvednu. Fakturu pošlu jako obvykle.“

------

O týden později zanechal právník onu zprávu na vrátnici se svou oponenturou. Tajemník Franta si ji odnesl do kanceláře a dychtivě se do oponentury začetl.

„Právní rozbor je naprosto bezchybný….přesně vystihuje podstatu problému….realizaci přístavby školy lze zahájit…..faktura za oponenturu přiložena.“

„Proplaťte to, předložil zlostně tajemník Franta fakturu od právníka sekretářce Martince.

------

Pan Dvořák začal mít z práce opravdu radost. Zjistil, že když bude dělat i po večerech, případně víkendech, že mu to dělá jen dobře. Ale tolik práce mu na úřadu přeci jen nepřidělovali. Zajdu zítra za starostou, řekl si.

Druhý den po zdvořilostních formalitách řekl starostovi naprosto upřímně.

„Pane starosto, jistě víte, že mám za sebou dlouhou praxi v privátním sektoru v oblasti nemovitostí. Dost se vyznám i v optimalizaci chodu organizací a daňových záležitostech. To je snad logické. Víte, budu upřímný. Já mám složitou životní situaci a potřebuji prostě přijít na jiné myšlenky. Jestli by vám to nevadilo, provedl bych vám třeba audit hospodaření za posledních pět let. Kvalifikaci na to mám. Udělám to zadarmo ve svém volném čase. A úřad ušetří za externího auditora.“

„Pane Dvořáku, to je od vás moc hezké,“ odpověděl překvapený starosta, „ale to přeci po vás zadarmo nemůže nikdo chtít. Kromě toho takové audity musí dělat externí firma, to nesmí být nikdo z úřadu.“

„Ano, to já vím. Tu externí firmu samozřejmě najměte, ale berte to ode mě jenom jako takový domácí úkol, nezištný, jenom pro porovnání.“

„Tak jo, když myslíte pane Dvořáku. A děkuji Vám!“

------

O měsíc později se pan Dvořák opět ohlásil u pana starosty.

„Dobrý den pane starosto. Nesu Vám tady výsledek své práce. Je to velmi zajímavé čtení. Radši si to nechte, až budete mít trochu času.“

„Fajn. Děkuji Vám. Někdy v týdnu se na to podívám.“

------

O dva dny později si starosta otevřel v kanceláři zprávu pana Dvořáka a začetl se do ní. Postupně přestával vnímat okolní svět, div že nezapomněl zavřít ústa.

„…. nepřiměřené náklady na poradenskou….“

„…. tajemník úřadu zjevně opomněl ....“

„…. podezřelé okolnosti výběrového řízení auditorské firmy….“

„…. neoprávněně proplacené vícepráce….“

„…. porušení oznamovací povinnosti….“

„…. sestra tajemníka spolumajitelkou auditorské firmy...“

„…. odhadovaná škoda….“

„…. zanedbání povinnosti tajemníka úřadu….“

„…. naplněna skutková podstata trestného činu podle § 25….“

„…. podle § 68 je nadřízený tajemníka povinen podat trestní oznámení….“

„…. neoznámením trestné činnosti se nadřízený sám dopouští....“

Starosta zaklapl desky.

„Martinko,“ zavolal na sekretářku, „spojte mě s policií.“