Noci v Lisabonu

V Lisabonu jsem byl poprvé v roce 1988 a učaroval mi. Zopakoval jsem to přesně o 20 let později a porovnával cestování tenkrát a dnes. 

Tenkrát se na nás usmála štěstěna, dostali jsme devizový příslib a mohli autem vyrazit. Pro neznalé – devizový příslib bylo povolení Státní banky na nákup omezeného množství valut za účelem cestování se zvláštní přirážkou 273%.

            Předminulý víkend jsme sedli do letadla a za tři hodiny byli na místě.      

Několikatýdenní cestování autem bylo z důvodu úspory omezených valut vyváženo tím, že jsme spali zásadně v campech a pouze v onom autě. Což šlo, protože jsme jeli pouze dva. Zbytek rodiny ten devizový příslib nedostal, asi abychom nechtěli emigrovat.

           Letos po příletu jsme sedli do taxíka a po pár minutách již byli v dopředu po internetu objednaném hotelovém pokoji.

            V osmdesátých letech jsme si zásadně vařili v campech na vlastním vařiči z českých konzerv. Dokupovali jsme jen pečivo.

            Teď jsme se kdykoliv zastavili někde na kafe, doplněné nějakou drobností. Po večerech jsme si klidně vybírali z mnoha zdejších restaurací. Ani ochutnávku portského vína v Národním institutu portského jsme si nenechali ujít.

            Kouzelná lanovka v podobě tramvaje nás vyvezla na jeden z mnoha lisabonských kopců. „Tou jste tenkrát také jeli?“ zeptala se mě naivně žena. „Ne, podle té jsme šli pěšky nahoru, protože jsme na ni neměli“, byla má pravdivá odpověď.

            Vstupné nám nebylo překážkou nikde. A tak jsem teprve teď ten Lisabon poznal skutečně pořádně. Tenkrát to bylo jen takové okukování, přesto šťastné, protože ne každému se podařilo opustit byť jen nakrátko naši zadrátovanou zem.

            A tak se mi vždy otvírá kudla v kapse, když v našich končinách slyším: „Co mi to je platné, že mohu cestovat, když na to nemám“. Nechci řešit jestli na to někdo nemá nebo se jenom tak tváří. Ale z té věty na mě dýchá to přání, že je mu milejší aby to bylo jako dřív, kdy se sice nemohlo cestovat, ale žilo se nám „lépe“.  Prostě když třeba z ekonomických důvodů nemůže dnes cestovat on, tak ať necestuje nikdo. Zase je to jen závist a nepřejícnost druhému. Nemyslím si, že bych peníze vydělával nepoctivě.

            A pro závistivce: letenka tam a zpět včetně všech poplatků a příplatků za zavazadlo stála 2900 Kč, *** hotel nedaleko centra i se snídaní byl za 50 Euro na noc za dvoulůžkový pokoj, kafe v kavárnách stojí kolem 1,50 Eura, večeře nás přišla i s vínem tak na 10 Eur na osobu, taxík z letiště byl za 15 Eur (pro 4 osoby), celodenní jízdenka na MHD byla za 3,70 Eura. Takže ceny podobné našim.

        Levicoví diskutující označujte si mě za snoba, či jak chcete. Mně je to fuk, já si to užíval a pokud se tu někdo závistí chce užírat, tak je to problém jeho a jeho psychiatra.