Malý podzimní výlet do Sofie

Letadlem za teplem. A za nepoznaným. Prodloužený víkend 17. listopadu k tomu byl jako stvořený. I počasí vyšlo.

Výběr destinace na pravidelnou cestu na podzim měl následující kritéria: na jih za teplem, odlet z Prahy a bez přestupu, pokud možno nepoznaná destinace a samozřejmě cena.

Nakonec padla volba na hlavní město Bulharska Sofii. Cena za zpáteční letenku asi 1500 Kč a *** hotel v centru za noc za dvoulůžkový pokoj se snídaní za zhruba stejnou cenu. Neber to!

Letiště Václava Havla

Sofie má asi 1,3 milionu obyvatel, tedy srovnatelně s Prahou. Ale v Bulharsku to představuje skoro 20% obyvatel. Taková koncentrace lidí v jednom městě obvykle značí nižší rozvinutost. Je otázka, jak se to vezme. V každém případě je zdejší cenová hladina pro nás více než příjemná. Ale pojďme k historii a prohlídce.

Římané na místě dnešní Sofie založili v roce 29 př. n. l. město Serdica. A jeho fragmenty byly postupně odkrývány, nejvíce při budování metra.

Nestačíte zírat, když vidíte skoro dva tisíce let starou vanu a zbytka kanalizace.

Trojrozměrný model města Serdica.

Při procházkách ulicemi bohužel vidíte to, co u nás bylo za socíku. Neupravenost, špína, šeď.

Ale na druhé stránce tu mají vozový park srovnatelný s naším. Žádné staré rachotiny. Auta převážně západních značek v dobrém stavu.

Je čas zajít na jídlo. Radši se držet kousek od centra, kde to bývají turistické pasti. A zkusit něco typicky bulharského. Voba byla dobrá. Příjemné je, že tu bude od příštího roku zavedeno Euro (osobně Bulharům závidím). Ceny jsou tak uvedeny v Leva i Eurech. Při placení můžete všude použít obě měny. A pokud použijete platební kartu k Eurovému účtu, strhnou se vám Eura bez jakýchkoliv příplatků nebo konverzních poplatků.

Hospůdka jak z pohádky stojící uprostřed staveb z 20. století. To nemá chybu.

Při nabídce v jídlením lístku jsem nemohl odolat. Pivo s názvem „Retro“ jsem prostě musel ochutnat.

Omlouvám se, ale místní editor fotek občas mívá s fotografiemi na výšku problémy.

My měli pro změnu problémy s jazykem. Nešlo o domlouvání se. Angličtinu zde zvládá skoro každý. Šlo o to, když jsme si při procházkách po městě chtěli vzájemně sdělovat dojmy a s úsměvem poukazovat na „socialistické“ vychytávky. Používat slovo „retro“ bylo neslušné. Zní moc mezinárodně a mohlo by místní pohoršit. Podobně „socík“. Tak jsem vymyslel „staromilské“. Mrkni na tu „staromilskou“ fasádu. Případně „staromilský“ chodník a bylo o důvod k úsměvu více.

Novodobý panelák, kdy si každý upravil balkon podle svého a podle toho to vypadá.

Ne zrovna udržovaný domek.

Ale pojďme na první památky. Nedaleko tržiště jsme nesměli vynechat kostel Cyrila a Metoděje. Byl postaven na přelomu 19. a 20. století jako jeden z prvních chrámů po osvobození Bulharska z Osmanské říše. Uvnitř je ikonová stěna od významných bulharských umělců.

Ale pastvou pro oči i chutě je trh rozkládající se hned vedle. Podívejte se například na tu velikost dýní. Vytáhnete z kapsy minci jedno Euro a můžete si ochutnat třeba nakládaný česnek, nebo si dát panáka místní rakije.

Přejděme do centra. Tam vedle sebe stojí tři kostely, každý jiný, každý významný, každý hezký, ale především každý zajímavý. Začněme mešitou.

Mešita s názvem Banya Bashi Mosque je jediná stále funkční Mešita v Sofii, která zůstala z osmanského období. Byla postavena v letech 1566 až 1567.

Má jednu kopuli a jeden minaret. Je stále aktivní a její kapacita je asi 700 věřících.

Nedaleko přes ulici ja pak Židovská synagoga. Její slavnostní otevření proběhlo v roce 1909 za osobní přítomnosti bulharského krále Ferdinanda I., je tak relativně mladá. Během socialismu se měla přeměnit na koncertní síň, což ale židovská komunita odmítla. Synagoga tak chátrala a bohoslužby se konaly pouze v malé místnosti u vchodu.

Zde se konaly za socialismu bohoslužby. Tóra je za závěsem do dneška.

Před vstupem vás prohledají jak na letišti. Navíc vyzpovídají.

Styl budovy je kombinací maurského (orientálního), byzantského revivalu, vídeňské secese a benátských prvků. Synagoga má centrální kupoli: vnitřní výška je kolem 31 m, průměr kupole přibližně 19 m. V synagoze visí mohutný mosazný lustr (velmi velký — přes 1,7 tuny). Kapacita je asi 1300 osob.

A zase o pár stovek metrů vedle je Katedrála svätej Nedele. Říká se též svatá Nedelya, mučednice umučená Roku 284.

První zmínky pocházejí z 10. století. Bylá vícekrát přestavovaná, poslední velká rekonstrukce proběhla v letech 1925-1933 po asi nejtragičtější události novodobého Bulharska.

Po povstání komunistů v roce 1923, které bylo potlačeno, následovaly tvrdé represe. Radikalizované křídlo komunistů se rozhodlo připravit úder, který měl destabilizovat zemi a vyvolat rozsáhlé povstání. Pachatelé nejprve zavraždili generála Konstantina Georgieva, aby vyvolali státní pohřeb. Ten se konal 16. dubna 1925 v kostele sv. Nedele v centru Sofie. Pohřeb měl zajistit přítomnost nejvyšších státních představitelů. V kůru kostela teroristé umístili silnou trhavinu (asi 25 kg výbušnin). Exploze nastala v 15:20 během smutečního obřadu, kdy byl chrám plný lidí. Exploze zničila celou střechu, která se sesypala na shromážděný dav uvnitř. Dohromady bylo přes 200 mrtvých a více než 500 zraněných.

Popojdeme kousek dál. Chrám svaté Petky Samardžijské je unikátní středověký pravoslavný chrám v centru Sofie, postavený koncem 14. až začátkem 15. století. Nachází se pod náměstím „Nezavisimost“ a je částečně zapuštěný do země.

O kousek dál, přímo uvnitř moderního areálu, který byl dříve sídlem komunistické strany Bulharska, je nejstarší budova v Sofii – kostel svatého Jiřího, rotunda ze 4. století, původně postavená jako římské lázně. Tato pozoruhodně zachovalá stavba ukrývá vrstvy historie, od svých římských počátků přes byzantské a osmanské období, kdy sloužila dokonce i jako mešita. Dnes je to bulharský pravoslavný kostel proslulý úchvatnými freskami z 10.–14. století, včetně 22 mohutných postav proroků.

Zamíříme na východ. A cestou se nestačíte divit, na co můžete narazit.

Dostaneme se k pravoslavnému Chrámu svatého Miluláše Divotvorce z 20. století. Vyniká svým charakteristickým ruským stylem se zlacenými cibulovitými věžemi. Původně sloužil ruské diplomatické misi a emigrantům, dnes je významnou kulturní památkou a duchovním centrem.

Hned vedle je Památník bulharských dobrovolníků. Asi něco jako památník hrdinům války.

A proto se nestačíte divit co najdete na vedlejším minitržišti. To by u nás neprošlo.

A jdeme zase za historií. Jsme u Kostela svaté Sofie.

Bazilika Santa Sofia je druhý nejstarší kostel v Sofii, pocházející ze 4.-6. století a spojený s důležitými historickými událostmi, jako je Sardický koncil z roku 343. Kostel dal městu jméno ve 14. století. Ale pod ním se hlavně nachází úžasné mozaiky, které jsou zhruba stejně staré.

Hned vedle je Katedrála svatého Alexandra Něvského.

Kostel je hlavní symbol Sofie a jeden z největších pravoslavných chrámů na světě. Postaven byl na počest padlých v rusko-turecké válce, která osvobodila Bulharsko, vyniká svou působivou neobyzantskou architekturou, zlatými kupolemi a luxusním interiérem zdobeným mramorem, onyxem a benátskými mozaikami.

Je čas si zase dát pauzu na malé občerstvení. Hospoda má přiléhavý název.

Projdeme se zpět do centra opět vykopávkami staré Serdiky. Je zde vidět i zachovalá původní hlavní třída města.

Dostaneme se k Bulváru Vitoša. Což je obrovská, ale hlavně dlouhá, pěší zóna plná kavárniček, cukráren, restaurací, barů a všech možných podobných příjemných podniků.

Další den si uděláme výlet na jih, na úpatí pohoří Vitoša. Je pozoruhodné, jak zde městaská doprava funguje, včetně displejů na každé zastávce, který vám ukazuje čas příjezdu příštího spoje. Ale hlavně je pro turisty naprosto dokonale příjemný tarifní systém. Nastoupíte, přiložíte kartu, nebo mobil, ke čtecímu zařízení a tím to končí. V noci vám strhnou z konta sumu podle počtu projetých jízd. Když jich je více, než cena jednodenní jízdenky, tak se touto cenou ta stržená suma omezí.

Není to dokonalé? Proč nejsme schopni něco takového zavést u nás? I revizora jsme zažili. Opět si načetl NFC čip v našich mobilech (simuluje platební kartu) a kontrola tím skončila. Došlo k bezdrátovému přenosu dat o naší kartě do dopravního podniku, kam už tramvaj poslala, že jsme zaplatili a bylo hotovo. Fakt jsme u nás doma sto let za opicemi.

První linka metra se otevřela v roce 2008. A na rozdíl od nás, vede jedna linka až na letiště. A je opravdu pěkné.

Ale naším cílem je Bojanský kostel, památka světového dědictví UNESCO. Byl postaven ve třech fázích (10., 13. a 19. století) a je proslulý freskami z roku 1259, které realisticky a živě zobrazují více než 240 lidských postav. Tyto fresky, dílo „Mistra z Bojany“, ovlivnily náboženské umění v Srbsku a Rusku.

Kvůli křehkosti fresek je přístup omezen na 10 minut, maximálně 10 lidí a je udržována přísná kontrola teploty a osvětlení. I v mimosezoně si tak počkáte před vchodem i půl hodiny. A uvnitř je zakázáno focení. Tak bohužel nemohu nic nabídnout, ale je to úžasné.

Ale mě spíše zaujaly v zahradě sekvoje. Tyto stromy znám zatím pouze ze severní Ameriky, netušil jsem, že je najdu i v Evropě. Mohou být staré až několik tisíc let a dorůstají výšky až 85 metrů. Kmen může být tak tlustý, že skrz něj lze prodlabat i tunel pro auto.

Místní exemplář odhaduji tak na stáří 300 let.

Nečekali jsme mnoho. O Sofii se říká, že zase tak hezká není a mnoho toho nenabídne. Samozřejmě nelze srovnávat s Benátkami, Barcelonou, Římem a už vůbec ne s Prahou. Ale zklamání to rozhodně nebylo. A jako gastronomický výlet to naprosto splnilo očekávání.

––––––––––––––––-

Všechny fotky od autora blogu.

Texty z wikipedia.cz a mapy.com.