Kam kráčíš Itálie?

Moje oblíbená prázdninová destinace. Již několik desetiletí. Ale poslední dobou bohužel zaznamenávám docela změny. Plíživě, ale pořád viditelněji.

Nemyslete si, že budete na ulicích zakopávat o imigranty. Vidíte je, ano. Ona černá pleť v Evropě vždy vynikne. A ti z Blízkého východu se mezi Italy dost ztratí. A když vás v obchodě, nebo v restauraci obsluhuje „černoušek“, můžete si být jisti, že je slušnější, rychlejší a příjemnější než „domorodec“. Ale přicházíme k prvnímu ALE. Žebráci jsou všude v Evropě. Ale tady ti s tou neevropskou pletí mají jasnou většinu.

V Itálii jste se v restauraci vždy najedli dobře. Sice draho, ale dobře. Ale především férově. Co bylo na jídelním lístku, to bylo i na účtu. A to jsem zbožňoval. Člověk nemusel pořád hlídat, zda ho nějaký číšník neobere. Tak to už také neplatí. Je zde druhé ALE. V Parmě jsem se při pohledu na podivně vysoký účet začal dohadovat s vrchním a bylo mi vysvětleno, že je doba Aperitivo a proto příplatek. A prý je to tak v celé Itálii. Marně jsem argumentoval, že předchozí večer v Bergamu to tak nebylo. A nebylo to tak ani v následujících dnech v dalších městech. Z toho vrchního nakonec vypadlo, že je Chorvat. Tak že by se tyto móresy přenášely z Chorvatska sem?

Italské dálnice jsou dokonalé. Člověk tak nějak spolkl i ten poplatek. Dělávalo to nějakých 6-7 Euro na 100 km. Máme zde třetí ALE. To už neplatí. Dnes počítejte v průměru s tak 10 Eury za 100 km. Jsou úseky levnější, ale i podstatně dražší. A to je už na zváženou. Mrkněte třeba sem. Dálniční úsek mezi Pessano a Lodi 41,7 km, cena 7,30 €. Jak přemýšlíme, případně nadáváme, zda si koupit rakouskou známku za 8 Euro na 10 dnů. Tady se projedete dvakrát na chatu, nějakých 100 kilometrů tam a 100 km zpět a už vás to stojí totéž, co u nás celoroční známka. A připočtěte k tomu asi tak 1,60 Euro (= 41 Kč) za litr benzínu. A to musíte sjet z dálnice. Na dálnici je to o další 20 centů dražší. A sjetí z dálnice znamená mýtná brána, čekání, tahání karty nebo peněz, opětovné rozjíždění. A při zpětném vjezdu na dálnici zase brždění, vyzvednutí si lístku, prostě nepohoda.

Nejlepší je, když jsme si o tom povídali s místnímu jeden večer u vínka. Jejich reakce byla s úsměvem na tváři: „No jo, Italie“. Jakoby na to byli hrdí. Nebo třeba i ve smyslu, když se ti to nelíbí, tak sem nejezdi.

Jsme u čtvrtého ALE. Porovnání kvality života, které posuzuje nejen platy a ceny, ale i dostupnost zdravotní péče, bezpečnost, kvalitu veřejné dopravy, hygienické standardy a mnoho dalších věcí - viz zde - tak jsme již několik let před Itálií. Momentálně jsme na 22. místě z více jak 200 zemí na světě. Hlavně že furt nadáváme. Faktem je, že můj soused u moře, z Torina, cestou udělal něco s pneumatikou. Nerozuměl jsem přesně co. Ale i kdyby to byla totálně zničená guma a prasklý ráfek, tak u nás zajedete do servisu a máte na počkání hotovo. On tam 3 dny pořád něco řešil po telefonu a furt jsem slyšel jen slovo gommista.

Je to malicherné, až směšné. Ale (páté) už si tam nepřipadáte jak chudý příbuzný. U nás naprosto běžná Škoda Octavia je v Itálii asi v těch 20% nadprůměrně velkých vozidel. Drtivá většina aut je tam podstatně menších. Ale bohužel i na ta menší auta jsou tam projektována parkovací místa. Tak pracně manévrujete, nacouváváte, potíte se a nakonec stejně vyčuhujete.

A teď jsme u té pro mnohé nejzajímavější části - platy. Podíváte-li se na různé statistiky - třeba zde - zjistíte, že Italové berou v průměru více jak dvojnásobek proti nám. Když se bavíte s místními u stolu, řeknou vám, že průměrná mzda je asi 1000 Euro. A na jihu ještě níž. U nás je momentálně asi 1200 Euro. Ale beru spíše za slovo statistiky než ovíněné řeči v trattorii. Ale při porovnání cen (již zmíněný benzín, nebo mléko v supermarketu apod.) se ten rozdíl dost maže.

A jsme u posledního bodu - kvalita silnic. Vždy, když přijedeme domů a najedeme na první výmol, tak jen smutně konstatujeme - a jsme doma! Nojo, ale my přijíždíme vždy z Německa nebo Rakouska. V Itálii je tomu úplně jinak. Buď jedete po hodně těžce zaplacené dálnici, ale i ta má sice pěkný povrch, ale stále s vámi houpe. To u nás jsou opravdu rovnější. Nebo tu dálnici opustíte a pak se nestačíte divit. Neuvěřitelně zanedbané silnice. Všude rozpraskaný asfalt, jen výjimečně někde nový povrch. To množství opravených cest cestou na jih stále klesá. A když sjedete na opravdu místní lokálku, tak nejsou výjimkou kusy vytrhaného asfaltu, nebo betonu válející se na silnici. A je to k neuvěření, ale stav infrastruktury nám prý Italové již závidějí. Tak co, jsme zpovykaní, nebo ne?

Vrátím se k otázce na začátku - Kam kráčíš Itálie? Nevím. Ale vidím kam kráčíme my. Za těch několik desetiletí jsme se stali z paštikářů váženými turisty, český pas patří k několika nejsilnějším na světě v počtu zemí kam vás pustí bez víza, kvalitu života nám už může závidět nejen skoro celý svět, ale už i hodně zemí „staré západní Evropy“ a dalo by se pokračovat.

Věc, na kterou by mě koncem 80. let ani nenapadlo pomyslet. Otázka kde bych radši žil: v Itálii nebo v Česku? Odpověď tenkrát - Itálie je nedostupný sen. Odpověď dnes: Itálie je nádherná zem, s příjemnými lidmi, ale žít budu radši tady.