Jeden celodenní cyklovýlet, 200 km

Je to takové překonání mého já. Aspoň jednou za rok musím ujet za jeden den 200 km. Používám horské, nikoliv silniční kolo.

Roční období musí být tak kolem června. Aby byly dlouhé dny. Přeci jen nejsem profesionální sportovec a chci dojet za světla. Můj strýc mi jednou při povídání o mých cyklotoulkách řekl, že neví, jestli mě má obdivovat, nebo si ťukat na čelo, že jsem blázen. Musím upřímně říci, že to nevím ani já.

Den předem kontroluji všechny možné předpovědi počasí. Nesmí pršet, nejlepší by byl vítr v zádech celou cestu, ale to bych chtěl moc. Ani vedro nevadí, občerstvoven, kde lze dotankovat, je cestou vždycky dost. Zítra to půjde, usuzuji z internetu. Balím si do baťůžku pár nezbytností jako telefon, klíče. Připravuji láhev s pitím, pár tatranek, ale hlavně do turistických map v programu OziCE zaznamenávám na stole trasu, kudy chci jet.

PDA poté připevním na řídítka a jediným pohledem na každé křižovatce okamžitě vím jak dál. Není nad GPS. Vybalování a studování papírové mapy na každé křižovatce dříve děsně zdržovalo. Musel jsem jen dořešit celodenní napájení. Dokoupil jsem pouzdro na 4 tužkové baterie, z nichž lze PDA dobíjet nebo napájet. Ty tužkovky lze měnit. Kapacita a doba výdrže je tak v podstatě nekonečná.

            Ráno v šest hodin vyrážím na cestu. Je ještě hodně chladno, tak jedu poměrně svižně, aby mi nebyla zima. Východní okolí Prahy znám jak své boty, tak ještě ani nemusím zapínat navigaci. Prvních 30 km mám jasně v hlavě. Podstatné je nepřepálit začátek a nezničit se během dne. I když se člověk cítí na dobré tempo, je důležité se držet na uzdě. Je to prostě i o trpělivosti. A tak bez zastávky projíždím Klánovice, Zeleneč, Brandýs, Dřísy, Byšice, Hostín, Lhotku a dostávám se do Kokořínského údolí. To je úsek, který znám, který mě moc neříká, ale překonat se musí.

            Na Kokořínské údolí se vždy moc těším. Naprosto hladká asfaltka s minimálním provozem aut se klikatí mezi kopci a skalami s bizarními útvary. Je krásně schovaná v údolí a tak případný vítr neobtěžuje, ať fouká z jakéhokoliv směru. Tady někde zastavím u prvního krámku nebo bufetu, dám minerálku a nějakou sušenku. Na tachometru mám kolem 50 kilometrů.

            Kolem Hradu Houska se dostávám k Bezdědským lesům. Hrad nenavštěvuji, není čas a pak by byl problém s uzamčením kola. Přeci jen jsme v Čechách. Zato ale na poměrně velkou chvíli opustím silnice a lesními asfaltkami pokračuji. Ty mám nejradši, žádná auta a sviští to po nich pěkně rychle. Dostávám se k místu zvaném Valdštejnsko. Po obou stranách stojí dva vojáci ze sádry v uniformách z doby Valdštejna. Vždy je rád pozdravím: „Nazdar hoši“, zabrumlám si a pokračuji lesem dál.

            Na chvíli se zase vrátím na silnici a vystoupám si do vesnice Bezděz. Majestátní hrad nade mnou mi vždy bere dech. Jen tak mimochodem – víte, že za komunistů byl částečně „z technických důvodů uzavřen“, protože směrem na sever byla nádherně vidět přistávací dráha vojenského letiště Hradčany, které okupovali sovětští bratři? Tady ve vesnici po stoupáku je dost možností občerstvení, ale jedu dál.

Opět se ponořím do lesů a po asfaltkách s dlouhým lesním sjezdem se dostanu až k silnici na Doksy. Dojet do Doks a dát si zde oběd, je celkem možné. Ale radši mimo sezonu, kdy tu ještě není moc lidí. Mimo sezonu se dostanete bez placení vstupného i k pláži a můžete pojíst s výhledem na jezero. Možností je dost. Já se blížím ke 100 km a čas jídla nastal. Ale hlavně je potřeba doplnit tekutiny a minerály. Mnozí mi to budou mít za zlé, ale já jezdím na pivo a tatranky. První desítka do mě zasyčí jako nic. Jeden můj kamarád, cyklista, říká, že po 100 km si vždy někde musí dát 4 piva, protože jinak by už nevstal a nemohl jet dál. Něco na tom je. Mně to pivo fakt neunavuje, ale povzbuzuje. Ať si odborníci říkají cokoliv. Druhou desítku už labužnicky vychutnávám a začíná mi být mírně chladno. Správný okamžik vyrazit dále. Chlad člověka trochu donutí „zahřát se výkonem“.

            Objedu ve směru hodinových ručiček Máchovo jezero a po silnici 270 se dostanu do vesnice Hradčany. Každý si vybaví Pražský hrad. Já však vím, že je zde stejnojmenné letiště. Dříve obsazené Rusy, dnes opuštěné. Stezkou mezi keři se dostanu až k dráze a po ní dobré tři kilometry pokračuji směrem na východ. Po stranách stojí šípovitě umístěné bunkry, kde dříve parkovaly sovětské stíhačky. Dnes buď prázdné, nebo různá skladiště. Jenom nápisy v azbuce na zdech připomínají dřívější historii. Zamyslím se, jak to dřív bylo tajné, hlídané, zakázané a jsem rád, že už je vše jinak. Půlka cesty a více jak 100 km je za mnou.

A zase opustím silnice a po lesních asfaltkách se dostanu do Kuřivod. Nechci dělat reklamu, ale motorest u hlavní má vynikající a levnou kuchyni. Nehleďte na nevzhledné okolí a poněkud svéráznou obsluhu, jídla nejsou zmražené hotovky dělané v mikrovlnce, ale skutečně domácky vařená jídla. Za ceny více jak příznivé, již jsem to několikrát otestoval. Já ale jedu dál.

            Překřižuji silnici 268 a dostanu se do bývalého výcvikového vojenského prostoru Rudé armády. Soudruzi tu naštěstí postavili pro své tanky dost asfaltek. Přitom střelbami ale zdevastovali krajinu a tak tu nic moc neroste. Je to jakoby step. Ale úžasná. Připomíná to tak trochu náhorní planinu. Civilizace daleko, lidí málo, otevřený výhled na všechny strany. Za mnou Bezděz a přede mnou už se tyčí Ještědský hřeben s vysílačem na vrcholu. Toto je jeden z mých nejoblíbenějších úseků. Cest a tudíž možností, jak tímto krajem prokřižovat, je moc. A lze vždy volit poněkud odlišnou variantu.

            Kličkuji skoro netknutou přírodou až do Osečný a odtud do Křižan. Teď mě čeká náročné stoupání na Ještědský hřeben. Tvar to má tak trochu hyperbolický, tzn. že to stoupá stále prudčeji.

Tady si dám hodně do těla, ale cílové Jizerky se už hodně blíží. Odměnou je mi pak dlouhý sjezd malebným Kryštofovým údolím. Na tachometru už kolem 150 km a z kopce to rychle přibývá.

            Následně bych to mohl vzít nejkratší cestou přes Liberec a vzhůru do Jizerek. Ale není nic horšího než na kole projíždět velké město. Proto mám již vyzkoušený severozápadní objezd přes Chrastavu a Mníšek do Oldřichova. To jsou poslední tři vesnice na cestě, než se definitivně ponořím do hor. Je proto potřeba někde zastavit, naplnit nejen láhev na kole, ale i žaludek nějakou minerálkou, nebo pivem a drobnou sladkostí. Nějaká ta Tatranka poslední záchrany do kapsy kola taky není k zahození.

            Z Oldřichova začíná mnohakilometrový výstup do Jizerských hor. Ten je naprosto brutální a po trase, kterou mám dnes již v nohách, je to opravdu zkouška vůle. Když jsem zde jel jednou cyklistický závod Jizerských 100, tak tento stoupák byl asi na 85. km a byla zde občerstvovací stanice. Dívka ve snaze utěšovat všem závodníkům říkala, že už to je do cíle (Bedřichov) jen asi 15 km. Pohlédl jsem na ní a řekl: „Mně nemusíte mazat med kolem huby, já to tady znám“ a usmál jsem se na ni. Opětovala mi úsměv a při pohledu, kam sklouzly mé oči mi nabídla, že jestli chci to nedopité pivo dojet, že klidně mohu. Neodmítl jsem. Pro neznalé dodávám, že na takovýchto závodech se u občerstvovacích stanic podává pouze čaj a iontové nápoje. Pivo si dopřává pouze soukromě obsluha.

Nejlehčí převod přichází ke slovu. Ale nádherná samota uprostřed Jizerských hor mě už blaží na duši. Dobrou hodinu jedu následujících asi 8 km. Ale překonám přitom určitě 400 výškových metrů. Už jsem v mně dobře známých místech, tady jsem již schopen jezdit snad i poslepu. Míjím bufety na Hřebínku, Knajpu a po Knížecí cestě dorážím do cíle, do Horního Polubného.

Je něco po osmé, na tachometru mám 204 km. Tak má dušička pokoj. Za cestu jsem nakoupil a spotřeboval 4 piva, 2 x 1,5 litru minerálky, 3 Tatranky a oběd. Celková útrata asi 200 Kč. Je to určitě o dost levnější, než kdybych jel autem. Ale hlavně jsem za tu cestu shodil dobrá 2 kila. A o tom to taky je.