Elektromobilita bude, s tím se smiřme

Ač velký odpůrce elektromobility musím uznat, že se jí nevyhneme. Nikoliv díky EU, ale díky přírodě. Jde jen o to, jak se k tomu dopracovat.

Pro začátek si řekněme dvě věci, o kterých se asi dá těžko diskutovat:

1. Ropa a plyn jednou dojdou. Lze jen debatovat o tom, kdy.

2. Dobrovolně své splašky taky nebudete vypouštět do potoka. Ale čoudit z výfuku do ovzduší vám špatné nepřipadá.

Lidstvo se na vyčerpání zásob ropy musí připravit a závislosti na ní se zbavit. Čím dříve, tím lépe. Pokud by se to přenechalo samovolným tržním principům, tak bude postupně cena ropy se zmenšujícími se zásobami růst k astronomickým výšinám. Sociální důsledky by byly hrozivé a mezinárodní konflikty by postupně nabraly na síle. I pokud je horizont těchto věcí vzdálen třeba několik staletí, je dobře na tom pracovat už teď. Třeba i jen z toho prostého důvodu, že zbytky ropy se jednou v budoucnu budou hodit na něco mnohem užitečnějšího než spalování do ovzduší. Chemický průmysl by mohl vyprávět.

Současná podoba elektroaut není optimální. Drahá výroba, pomalé dobíjení, rozvodné problémy se sítí elektřiny. Ale momentálně nic jiného na stole není. Vodíková technologie vychází například ještě dráž. Protlačování elektroaut legislativní, nikoliv tržní cestou, není šťastné, bohužel ale asi nutné. Jinak se dostaneme do toho bodu, kdy se o zbytky ropy budeme prát. Nebo kdy ropa doroste takových cenových výšin, že najednou budou chtít elektroauta všichni, ale to už bude pozdě.

Takže diskuse by měla být jen a jen o tom, jak na elektromobilitu. A nikoliv zda jí vůbec implementovat.

S přibývajícím množstvím elektroaut státy hodně závislé na příjmu ze spotřební daně z fosilních paliv začnou pociťovat výpadky z příjmu této daně. A s tím se jen tak nevypořádají. A nemluvme tu o imaginárních vládách, nebo státech, nebo o „nich“. Nikomu z nás by se nelíbilo, kdyby příjmy státního rozpočtu klesly natolik, že bychom museli omezit počet nemocnic, škol a rezignovat třeba i na další výstavbu kanalizace, chodníků, nebo i sociální péči. Jinými slovy stát musí tyto výpadky příjmu umět nahradit. Ostatně na to narazili již například v Kalifornii.

Zde plánují, že by každý majitel auta platil nějakou daň z kilometru. Výpočet by byl jednoduchý, každý by třeba jednou ročně nafotil stav svého tachometru a odeslal ho. Pokud by se zavedením této daně stát zároveň snížil, nebo úplně zrušil, spotřební daň z ropných paliv, tak by majitelé vozidel na benzin nebo naftu nic nepocítili. Co by zaplatili navíc za kilometry, o to méně by zaplatili za paliva. Tedy přechod elegantní, bez sociálních otřesů a bouří.

Hůře by na tom byli majitelé elektroaut. Ti, když dnes rychle dobíjí u dálnice, tak je pak kilometr přijde už skoro stejně draho jako s úsporným nafťákem. Pokud by se k tomu připočetla daň z kilometru, tak jsou najednou na extrémních nákladech. Takže jak ven z tohoto?

Tady již nabízí cestu Norsko, kde podíl elektroaut už (nevím to přesně) překonal polovinu celkového vozového parku. Problém s elektřinou je ten, že ji skoro nelze skladovat. Nebo lépe řečeno nelze ji skladovat ve velkém za nízké náklady. Vítr fouká kdy chce a slunce si také dělá co chce. Nebo vlastně mraky. Přes den tak elektřina někdy je a někdy je to s ní horší. V průběhu dne tak cena elektřiny na trhu hodně kolísá. A majitelé norských aut jsou již vybaveni aplikacemi, které předpovídají počasí na další den (dny) a predikují cenu elektřiny v jednotlivých hodinách následujícího dne. A podle toho dobíjí. Může je to vyjít hodně draho ale taky hodně levně. V extrémním případu (záporná cena elektřiny) mohou za dobití dostat i zaplaceno. Ekonomicky jsou tak uživatelé elektroaut nuceni v podstatě vyrovnávat nerovnováhu elektrické sítě. A o tom to je.

Bohužel, kdo se nepopere s novými technologiemi, tak bude jen platit. Hodně platit.

Do budoucna bude postupně přicházet mnoho nápadů a možných řešení. Mnohá se ukáží býti slepou uličkou. Ale s ropou se rozlučme, to neokecáme.