Dnes si připomínáme pád Berlínské zdi

A jsem rád, že hodně mladých už netuší o co jde. I naše dějiny se totiž nepsali u nás 17. listopadu, ale především v tehdejším východním Německu 9. listopadu 1989.

Berlínská zeď byl nepropustný pás opevnění, zdí, plotů, kulometů, strážních věží a minových polí, který měl zabránit útěku východních Němců ze socialistického ráje do prohnilého kapitalismu. Vydržela 28 let. Vzpomeňme si na ten historický a svým způsobem veselý okamžik, který rozhodl.

Günter Schabowski, jeden z tehdejších představitelů východoněmecké vlády, poté co tehdejší politbyro zasedalo a rozhodlo, že východním Němcům umožní za rok na tři týdny vycestovat, byl dotázán kdy nová pravidla vstoupí v platnost. Jako klasický aparátčík, který když nemá notičky a musí se vyjádřit hned a jasně, tak zazmatkoval, a odpověděl: „Podle mých informací… okamžitě, ihned.“ Tato věta byla vysílána živě a vyvolala okamžitý chaos. Mnoho Východních Němců se okamžitě vydalo k berlínské zdi a hraniční přechody byly zahlceny lidmi. Díky tomuto nedorozumění došlo k otevření Berlínské zdi.

Dokážu si představit jednoho našeho dnešního nejmenovaného politika, který je také znám tím, že co nemá na papíře, to poplete, jak by asi zareagoval: „Tak dobrý den, já tady mám pro vás velkou novinu, skutečně. No, prostě jsme se rozhodli – teda oni, naši kolegové ve vedení, rozhodli, že vlastně umožníme lidem cestovat, že prostě už se nebudou muset tolik hlídat ty hranice. My jsme o tom samozřejmě dlouho diskutovali, je to určitě skvělá věc pro naše občany. A kdy to bude? No, podle mých informací… prostě hned, jo, prostě hned teď. Lidi to samozřejmě určitě uvítají, protože to bylo složité, ty hranice, a teď, teda jako já věřím, že to bude pozitivní pro naši zemi, pro lidi, kteří si budou moci svobodně cestovat, jakože opravdu, a že to bude pro všechny lepší.“

Foto autor.

Nechme legrace, pojďme k faktům. Co mi otevření zdi dalo? Především cestování. Od malička nás rodiče tahali každé prázdniny autem a se stanem po celé východní Evropě. Auto napěchované konzervami, i kanystr benzínu se musel vozit. Po otevření hranic jsem neskutečně hltal tu možnost i jednodenních výletů do dříve zakázaného Norimberka, nebo Řezna. Postupem času, jak se lepšila i finanční situace, přišly pobyty u moře a lyžování v Alpách. Nakonec došlo i na to letadlo a prodloužené výlety v Evropě, či několikatýdenní pobyty v zámoří, nejsou žádnou výjimkou.

A teď už nehovořím o sobě, mluvím o všech. Masy našich současných důchodců každé léto vyráží za hranice. Z tahání paštik a luncheonmeatů se Češi povýšili a užívají si v zahraničí místní gastronomii. A místo tahání stanů a karimatek začínají už vyhledávat ty lepší hotely.

Že na to nemají všichni? Tak tohle tvrzení si strčte za klobouk. Ten dřívější styl, tedy batoh, spacák, kus chleba a hurá do světa, si dnes může dovolit každý. Každý si může vlakem dojet do Aše a projít se třeba k Trojmezí. Ostatně na toto měli už za socíku ekonomicky všichni. Akorát nesměli politicky. Ta politika dnes odpadla. To minimum lidí, kteří opravdu nemohou, většinou z důvodu zdraví, výjimečně opravdu ekonomicky, je asi stejně vysoké jako dřív. A věta: „Co je mi platné že mohu cestovat, když na to nemám?“ není nic jiného, než závist a jinak vyjádřená myšlenka, že když nemohu já, tak by neměl nikdo.

Závidím dnešní mládeži její možnosti. Nejen prázdninové cestování. Možnost studia a brigád v zahraničí. Vyjet si na zkušenou na půl roku, i se prostě za prací odstěhovat. Nic z toho jsme my v jejich věku nesměli.

Nikdo mi nevymluví, že za pád Berlínské zdi může tehdejší americký prezident Ronald Reagan. Všechny ostatní postavy na tehdejší historické šachovnici byly pouze figurky v hodnotě dámy, nebo pěšáka, které on nasměroval.

Příští rok, dá-li zdraví, se chystáme tak na měsíc až dva na západní pobřeží USA. A jeden z mých hlavních bodů mého pobytu tam, bude položit květinu na jeho hrob.