Artemis 2 – kolosální úspěch, nebo?

Gratuluji posádce, celému týmu, vědcům, námořnictvu, prostě všem, kdo se na tom podíleli. Po dlouhé době jsem zase sledoval v přímém přenosu celý několikadenní příběh.

Ale při pohledu na televizní přenosy mě napadlo, že to zase nic až tak nového není. Myslím tím rozdíly mezi programem Apollo před padesáti lety a dnešním Artemisem. Posuďte sami. Začnu vzhledem startovní rakety. Vlevo na obrázcích je vždy moderní Artemis, vpravo snímky z programu Apollo.

Jedná se o obrovskou raketu, která vlastně celá shoří. U Artemisu je jediný pokrok, že přídavné motory po stranách se vrátí a budou znovu použity. Ale jinak se z celého toho monstra, vyššího než 100 metrů na zem vrátí pouze ta horní malá kuželovitá kapsle. Vše ostatní shoří po použití v atmosféře.

Laika (jako jsem já) napadne něco o plýtvání. Třeba přístrojová sekce by mohla zůstat na oběžné dráze a budoucí mise by se k ní připojila a opětovně jí využila. Jasně, je to nesmysl fyzikální. Musela by mít vlastní motor pro změnu dráhy před přistáním kabiny, pak spojování, a manévrování nové mise, s tím spojená potřeba paliva a jeho doprava na oběžnou dráhu by ekonomicky převážila přínos znovupoužití modulu. Nechci do toho moc laicky fušovat, paní Tenzler by o tom jistě pověděla fundovaně více.

Samozřejmě pokrok nezastavíš. Dnes je kabina větší, je tam i toaleta a jistě mnoho dalších vymožeností. Přímé televizní přenosy jsou o něčem jiném než tenkrát. Posádka má více místa i pestřejší stravu. Let už není takovým rizikem jako dříve, dnes se vše zkouší a jistí vícekrát.

Přistání na padácích.

Podobně jako v programu Apollo byly nejdříve vystřeleny vyrovnávací padáky, pak přistávací. V obou případech tři. V obou případech by stačily i dva, kdyby jeden selhal. Všimněte si i podobného tvaru kabiny. Tepelný štít byl v obou případech umístěn na spodku. Ani ty padáky nevypadají nějak jinak. Ani nemohou. To je aerodynamika.

Obě kabiny používají „koule“ pro stabilizaci kabiny po přistání na hladinu moře. To pro případ, že by se překlopila. Jsou umístěny na stropě kabiny a mají stejné proporce.

Po přistání potápěči kolem kabiny nafouknou stabilizační kruh a pak nastal proces výstupu posádky. Stejně jako v minulém století.

Kapsle Artemisu a nafukovací pás je vlevo nahoře. Zde je v popředí člun pro odvoz astronautů.

A tak si říkám: kam za půl století lidstvo došlo? Máme počítače, klimatizace, roboty, automatická auta, umělou inteligenci, zvládáme molekulární a biotechnologie, rozluštili jsme kód DNA, umíme klonovat přírodu, prodloužili jsme věk dožití, zvládly mnoho chorob, ale lety do vesmíru se zjevně řídí stejnou zákonitostí jakou předpověděl už Ciolkovskij. Fyziku asi neobalamutíš a nutně při startu nelze vystačit s jednou „skořápkou“, která se celá vrátí. Musí odpadnou první stupeň, nebo přídavné motory. Jinak to asi nejde. Ale naskýtá se otázka, ani nepůjde?

Ostatně to ukázaly už raketoplány, které musely mít též odhazované přídavné motory a obrovskou nádrž na palivo, která po startu shořela v atmosféře. Pomohly lidstvu hodně. Ale stejně se jejich etapa ukázala jako slepá ulička. Náklady na jeden start byly srovnatelné s raketou, kde shořelo vše. Ze současného letu mise Artemis k Měsíci mám tři možné závěry:

1. Lidstvo na tomto poli za 50 let nic moc nevymyslelo. Nebyl zájem. Zase dochází k soutěži mezi USA a (tentokrát) Čínou, kdo bude dřív na Měsíci. A najednou se něco hýbe. Ale vypadá to pouze na oprašování starých dobrých technologií a postupů.

2. Program Apollo byl neuvěřitelně dokonalý a nadčasový a minimálně o půl století předběhl svou dobu.

3. A na závěr asi to nejpesimičtější. Jinak lety do vesmíru fyzikálně vyřešit nejde a zůstane u těchto postupů. To velí fyzika. Dokážu si představit třeba návrat celé lodě a brždění motory. Jenže palivo pro ty motory by muselo být vyneseno na orbitu při startu. A každý kilogram stojí těžké miliony. A o tom to je. Velí fyzika i ekonomika.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na výrok amerického astronauta Alana Sheparda poté, co mu byl v posledním okamžiku přerušen start. Na dotaz, co si v tom okamžiku myslel, odpověděl: „Pode mnou je raketa sestavená z miliónů součástek a každá z těch součástek je od firmy, která nabídla nejnižší cenu.“

Všechny obrázky jsou volně použitelné ze stránek www.nasa.gov.