A my se na silnicích stejně vybijeme

Temperamentní italský způsob jízdy. To je to, na co si u nás mnoho, převážně mladých řidičů snaží hrát. To je in. Ale myslím, že slovo „italský“ je asi tak to jediné co je s tím spojuje.

Projeli jsme za necelé tři týdny převážně po jižní Itálii určitě 2000 km. Pro neznalého je to docela šok. Stopka? To je doporučení. Omezená rychlost? Pro všechny tak akorát ozdobná cedulka na kraji silnice. Brýle a helma na motorce? Na dálnici ano, jinde možná. Silnice, tedy kromě těch hlavních, rozbité a bez bílých čar, stejně jako u nás. Červená asi neplatí pro motorky. Ty se proplétají zleva, zprava, a když je volná křižovatka, tak i na červenou. Kvalita vozového parku je hodně podobná té naší. Ba přímo některé tříkolky a jiná zemědělská pojíždědla by u nás asi nesměla ani na pole. Pustit někoho z vedlejší? To je takový prohřešek, že všechny vyvedete z míry a nikdo neví co se děje. To se nenosí. Je-li byť jen malá skulinka, musím vystartovat. Ostatní přibrzdí, možná zatroubí, ale tím to končí. Tady platí: Kdo zaváhá, nejede.

Za celou tu dobu jsme nepotkali na silnicích jedinou policejní hlídku.

A přesto je v Itálii na 100 000 obyvatel ročně 9,7 mrtvých. Na rozdíl od nás, kde to číslo je 12,6 (zdroj ADAC za 2006). Tedy o čtvrtinu víc. A určitě tedy neumíráme více díky nečinnosti policie, malého počtu policajtů, špatným silnicím, zastaralému vozovému parku.

Ne pánové a dámy (úmyslně jsem prohodil pořadí). My jsme nerváci, my jsme na silnicích burani, křupani a bojovníci. Ostatní pro nás nejsou partneři v provozu, ale naši nepřátelé. My nemáme ten jižanský nadhled, úsměv a velkorysost. My máme pouze ten nevybitý temperament. Je to jen a jen v nás řidičích.